Bylo to jako když se blíží bouře. Je vedro, dusno, pomalu se zatahuje obloha, najednou zahřmí, zableskne se a déšť spadne jako deka, která dusí vláhou a zároveň vysvobozením, že se snad deštěm ochladí.

To víš slova to jsou věc, to není jako přijít o věnec.

Námět na tuto pro mě velice srdeční báseň vznikl v roce 2009 na zahradě u mého spolužáka Zdendy v Městečku u Olbramovic a je o tom, že když člověk vypije pár piv a jen tak se zasní uprostřed noci a pak se ráno za svítání probere do kruté reality života...

Opět ukradená hodinka. Co bude doma? Vydrží Otta pořád hrát shovívavého, a nebo konečně vybuchne?

I když má oblíbená světluška létá daleko ode mě, tak bych tuto báseň chtěl věnovat všem světluškám, které někomu svítí na často trnitou cestu životem...

Když jsme se nabažili polibků a objetí, věděla jsem, že už jen málo stačí upadnout do milostného bezvědomí.

jak jinak proti osudu?

asi že mám momentálně špatnou náladu píšu dnes o holém životě: chtěla být Popelkou...

Tato báseň je o smutné dnešní zkažené době a především o lidech, kteří ji vytváří.

V jiném městě, s jiným mužem. Co přinese čas? Dají se věci do pořádku? Budu konečně šťastná?

...protože cítím, protože žiju a stala sem se závislou... na vůni a doteku...

Petříkovi byl jeden rok a my jsme stáli před rozvodovým soudem.