guess who's back, me, the crying bitch . Trochu protáhlé co se týče dílky, ale neodraďte se ani velikostmi slov. Děkuji. Přeji pěkné přečtení nového dílka.))

S léty přicházejí mnohá porozumění nuancím našich let ve škamnách školičky Velkého profesora a my potom pomalounku začínáme vnímat „les“ za tím „stromem“…

Do ordinace doktora Ricarda vstoupil jednoho listopadového večera roku 1840 hubený, černě oděný muž. Lékař si pátravě prohlížel zajímavého návštěvníka, jeho vysoké čelo, bledou tvář a úzké rty. „Jste nemocen, pane?“ „Ano, doktore. Myslím, že smrtelně.“ „Co je vám?“ „Jsem smutný, melancholický. Trpím, a nevím proč. Trápím se, srdce mě bolí. Bojím se lidí i sebe. Nemohu spát.“ „To není smrtelné. Vím o léku pro vás.“ „Jaký je to lék?“ „Lék, který vás z toho ze všeho uzdraví. Běžte se podívat do divadla na Deburaua!“ Bledý muž se uklonil a řekl smutně: „Já jsem Deburau, doktore.“

...na některé momenty zapomeneme, avšak díky těm, na které zapomenout nelze, jsou s námi stále... a to je fajn! :-)

Věnováno krásným ženám arabským.

..někteří lidé jsou zahleděni jen do sebe a neberou v podtaz jiné, výsledky jiných, trápení jiných..jedním slovem dokáží vše zničit jako domeček z karet...ale stavíme znovu, protože abychom mohli stavět dál, musí ho někdo zničit?

všiml jsem si, že u dvd bývají alternativní konce.. a řekl jsem si... proč by i básně takovou možností nemohly být opatřeny.. tak tedy tady, mám takový jeden svéráz... ;-) to co jemu předchází, je díky krásnému dni u přehrady a povídání s príma lidmi, toto je tedy seriozně myšleno!

Taková pro potěšení, tak snad potěší..

I tak to mohlo vypadat na začátku a v první polovině 20. Století. Člověk by se tomu až divil

..co dodat, stal se z toho fenomén, tak i chápu, že někteří lidé zapomínají co je to face to face, procházky, výlety..nechci nikomu křivdit, je mu smutno z toho, jak se lidé mění a v co.. (někteří)..

…když víš, že to je láska, nedej na pocity, utáhni si opasek a rvi se, jak se dá! Protože, když už se ráno budíš sám, je čas pro zamyšlení pryč… Zbývá však ještě Naděje… a o té moje Při/Vy-znání je…