odpozoravané v metru - 14.10.2008

...pro všechny fajnšmekry rýmu...

..

Skoro nikdy jsem žádnou básničku nenapsala, tak ne nelekněte, básničkáři, že je to takové kostrbaté :D Taky by bylo dobré vědět, že jsem to psala o půl osmé ráno a k tomu spěchala do školy, ale našla jsem si čas doladit detaily a kámoška mě dokopala to sem hodit. :D Vážně, nehledejte hlubší smysl, akorát si nakonec přečtěte první a poslední odstavec znovu a dojde vám, co jsem chtěla psát jako úvahu. :D

Člověk nikdy neví...

přichází chvíle , někdy jim náruč nabízím a dnes jsem je nečekal, přišli bez pozvání..

Tato báseň je o smutné dnešní zkažené době a především o lidech, kteří ji vytváří.

jednou ráno, když ženy mají sváteční den....

Inšpiráciou sú ľudia, ktorých stretávam a pozorujem.

A opět je zpátky váš polooblíbený autor s dávkou svých prý extravagantních nevyžádaných projevů, tučně protkanou autoiluzionistickou pseudosugescí jasně evokující naprostý nedostatek asociací, spiklenecké šeptání o ničem, nimrání se v zárodku prokládané výkřiky o brzkém konci vesmírů. Ponurý lokální sarkazmus prošitý netrpělivou notou místy až teatrálně nesmyslné upřímnosti.

..Zase lidé a lidé..tentokrát hříšníci ;)

Je to taková hříčka, na více přečtení a trochu zamyšlení...

Co je dnes vlastně člověk? Člověk již dnes snad nic neznamená ...

Trochu jsem pozapomněla, že tento účet vůbec mám. Další ze života vlka mezi lidmi. Navazuje na Psem býti.