Krásná zamilovanost. Děkuji.

Gajda to přesně vystihl.

Přiznej, není cosi krutě poetického a uspokojivého na dozvucích zamilovanosti? Ta krásná trýzeň, to chybějící růžovoučké přeslazené cosi, co čím trpčeji chutná, tím intenzivněji se za ním smutní? A jak to tak pomalu, příšerně pomalu bledne, a chladne, potřeba to navěky uchovat ve verších roste a roste... Hmm.

Je cosi znepokojivého v tom, když si člověk uvědomí, že tenhle typ básní přestal dávno psát. Že jakoby přestal vnímat zamilovanost, že je kdesi jinde. Nejlepší básničky o lásce píšou ti, kteří prožívají rozchody a odloučení a milostné krize. Tedy pokud jde o téma. O pocitovou složku. Styl, to je něco jiného. Styl se teprve rozvíjí. Nadhled na rým typu doma-kóma, sen-den,... musí přijít jaksi sám. Piš, jen piš. Leckomu se to možná líbit nebude, je to jako plout na papírové lodičce tenkou skalnatou průrvou. Kdo se neutopí, naučí se psát Básně jako básník. Jen o lásce psát upřímně je stále těžší a těžší.

Smuténka.

Je to naprosto jasný a chápu tě, co bylo není a co zbylo bolí, to jen my pořád hledáme a čekáme že se něco pohne a vrátí se radost, tak ti to přeju, báseň bych možná trochu osekala, ale třeba by nevyzněl ten správný pocit

Přijde mi to jako protestsong - ty proti všem. Pozor na "rýmy za každou cenu", jako: pneumatik kvílem - slovo kvílem nejspíš není.
Překlep: je hodit ve sklěpě do kotle - sklepě.

Svět je vážně nemocný.

Ano, svět je celý naruby.