robožena - jsem člověk ?

.. už ta bolest řeže oči
ta rána krve se nedořežeš
a úděl smrti přijde s nocí
ta plachetnice na nebi
zatemní nebe čáry
padají jedy pod kůži a nikdo nevidí
že svět končí jak byl
pravda se stala smutnou tanečnicí
na tenkém ledě jsou trhliny času
padáme do podsvětí lží
smyčka stahuje se kolem krku
a slzy jsou už jen voda
empatikové se stali smutní klauni
pro ty s hroší kůží
a jehlami v zádech
podivné bůstry jeden za druhým
seberou duši...


zelená se tráva takto jednoho rána
a já stojím bosá na zemi
cítím tlak hlíny a všechnu tu havěť
cítím tep a srdce země
tak blízko a daleko
je život ve mně
kde je láska - je tu kolem všude
jen ji chce vidět
a tak táhnu káru samotářů
pod deštníkem zastropování vin
jsem pod okapem
...jsem tu ještě?



robožena co vyndají ji srdce a nahradí baterií
než stane se šrotem na hřbitově lidí


..snad není ještě pozdě to změnit