Dvě slunce

X

„Potřeboval bych od vás... pomoc...“
Seděli naproti sobě v kožených křeslech haly Calebova domu, popíjeli čerstvou pomerančovou šťávu a měřili jeden druhého zkoumavým pohledem. Vyčítavým. Od veleúspěšného zahájení provozu módního salónu a velkorysých darů pro matku i sestru Sallyina přísnost otupěla. Jack se nemusel po práci v obchodě vracet na Dvě slunce, zůstával ve Windsfieldu i několik dní, respektive několik nocí, a Caleb ztrácel přehled, kde je tráví.
Ani si nevšiml, že jeho noční dobrodružství opět náhle skončila...
Po dobytkářském plese měl jiné starosti.
Sally Morissonová byla kouzelná, ostatně jako většina dívek a dam z města a okolí, a její úžasné šaty to ještě podtrhly. A tam se jí Joseph Hite začal dvořit úplně veřejně!!! Caleb přemítal, jak dalece ohrožuje vzniklá skutečnost Jackovu pozici na Dvou sluncích, a naprosto neodhadl, že se na obzoru rýsuje problém další.
I ten začal na dobytkářském plese.
V nádherně vyzdobené jídelně Jonesova hotelu, přeměněného na taneční sál, hrála hudba na místní poměry zatraceně dobře. Však si také pozvali dva sólisty až z Elskonu! Veselé čtverylky i tance v řadách pod vedením hlučného speakera střídaly tance v páru. Ani novinka z Evropy, vídeňský valčík, nikoho nezaskočila. Paní Jane Northonová, učitelka místní školy, dávala soukromé hodiny každému, kdo se zapsal do jejího tanečního kurzu. Páry vířily sálem v těsném držení a budily u někoho pohoršení, u jiného závist.
A právě na valčík si Ann Hamiltonová nechala do svého tanečního pořadníku zapsat Jacka Morissona.
Jack získal v Janetownu opravdu všestranné vzdělání!
Kroužil s dívenkou parketem, jistě, a přitom lehce, jako když loďka klouže po řece. Byl na ně úžasný pohled. Nakonec to dopadlo tak, že všichni tanečníci, včetně Caleba a Cashe Hamiltona, ustoupili stranou, aby parket mohl patřit jen a jen jim. Všichni němě zírali. Na bohatě řasenou širokou hedvábnou sukni, vlnící se ve směru otoček, na vlající šosy Jackova společenského fraku, na úžasné spojení člověka a hudby, na zvláštní zář v jejich očích... Poslední takty valčíku... a ticho. Jen zrychlený dech těch dvou... A pak burácející potlesk. Ann zrudla rozpaky až ke kořínkům vlasů. Jack zachoval dekorum. Nabídl dívce rámě, slavnostně ji dovedl k otci a šarmantně poděkoval lehkou úklonou za tanec. Pak, jako ve snách, zamířil ke stolku s občerstvením a do dna vyžahl sklenku šampaňského.
Zůstal jak zasažený bleskem.
Nejen on.
Otec Hamilton vše pozoroval přimhouřenýma očima. Vrásky na čele prozradily, že se hluboce zamyslil.
Pak události dostávaly zvláštní spád. Jack jakoby náhodou potkával Ann, kdykoli přijel pracovně do města. V kostele při mši ji nábožně vpíjel očima.
A Hamilton jeho.
Stalo se, co se muselo stát...
„Jakou pomoc?“ zeptal se Caleb a nespustil z Jackovy tváře oči. „Máš starosti s Hitem?“
Jack uhnul pohledem. Sklopil hlavu a čelo přejel dlaněmi. Kur-va, kdyby jen s ním!
„Průser jak vrata!!!“ Jack těžce polkl. „Stalo se mi, co před časem vám... s Hamiltonem...“
Caleb našpulil ústa. „Povídej...“
Bože! Jak začít? Jak nejlíp začít?
„Fakt, vy... já... jako podle šablony. Pár her v kasínu, jedna dvě skleničky, asi taky s něčím na spaní... do whisky... Na rozdíl od vás jsem se probral na ulici. Na Main Street! Představte si... Ta ostuda! Ledaskdo mě viděl... jakej jsem zválenej, jak se motám... I máma!!! Byla ve městě nakupovat... Nechala mě naložit na vůz jako balík... vedle dvou hrnců a pytle fazolí...“
„No... to se ti teda... povedlo... Krucinál!!!“
Jackovi se rozklepaly rty. „A pak... doma... Peklo snad nemůže bejt horší...“ Křečovitě zavřel oči.
„Vydědí mě, Calebe. Z její poloviny ranče prý neuvidím ani cent. Do mejch jedenadvaceti let může v podstatě udělat... všechno! A jestli se mi prý ani na té mé čtvrtině nelíbí, můžu odejít a taky ji prochlastat... jako... jako...“ To už vzlykal, obličej až na prsou. „prý to nechá sepsat v Andrewově kanceláři... a my dva se máme spolu vzít za ruce...“ Frkavě popotáhl. „Ale já nechci přijít o Dvě slunce, rozumíte? Ne! Nechci! Moc si vážím, že pro vás můžu dělat, Calebe, a že jste mi i přislíbil, že bych možná někdy... v budoucnu... tady... Ale... Dvě slunce pro mě znamenají úplně všech-no! Jsem rančerskej synek. Miluju kovbojskou dřinu... jízdu na koních... i pach toho pitomýho dobytka... Nemůžu bez toho existovat... A táta mi přece slíbil, že až budu plnoletej... Pak, až se otevře jeho závěť...“
„Kdy se to stalo?“ přerušil ho strýc věcně. „Kdy ti to matka řekla... to o vydědění?“
„Asi před měsícem...“
Caleb kývl hlavou. „A... Byla už ve městě?“
Jack zrozpačitěl. „Nevím, asi... snad... dvakrát... Jsem zalezlej v kanceláři doma nebo tady, bojím se jí chodit na oči...“
„Tak v tom pokračuj!“ rozhodl strýc přísně. „Třeba to byla jen vyhrůžka... takový poslední varování... Hleď si svý práce, vracej se domů do tmy a střízlivej... Třeba...“
„To taky dělám! Víte přece, že tu už nepřespávám... ani...“
Narovnal se v křesle, utřel rukávem oči. Tvář mu dostala nový výraz. „Nepřespávám tu... Ale teď bych potřeboval... Celej tejden!!!“
Ticho, co následovalo, by se dalo krájet.
Caleb vyčkával.
Pozoroval mladíka před sebou. Viděl, jak si žmoulá zuby spodní ret a jak se mu divně chvějí ruce... i když je křečovitě svírá propletenými prsty... Co se zas zrodilo v té divoké hlavě? Jakou další hloupostí chce svou situaci řešit?
„Nevíte všechno, Calebe.“ Jack popotáhl. Zas měl před očima události, co následovaly asi týden po té hrozné potupě.
Cash Hamilton ho navštívil přímo v kanceláři Calebova obchodu.
„Myslím, že jste se unáhlil, chlapče. Tak vysokou půjčku bude lepší splácet půl roku, že. Měsíc je moc krátká doba... i na Morissona.“
Čtyři tisíce dolarů! Desetiprocentní úrok! Jackovi se zatmělo před očima.
„Na nic se nepamatuju,“ vzlykl hluše. „Asi jsem... pil...“
„Ale ten podpis váš je!!!“
„Je...“
Seděl jak zmoklá slepice.
Nevěděl, kdy Hamilton odešel. Neviděl nic... Popelavěl ve tváři, černé kruhy pod očima. Krucinál! Kde sehnat ty zatracený prachy? Prodával z Dvou sluncí načerno jako zatoulaná ještě neocejchovaná telata pochybným šejdířům a zlodějům, oběma nohama pod šibenicí. Nemohl spát. Nemohl jíst. Nesoustředil se na kancelářskou práci. Ztrácel se před očima... a Sally v tom viděla pokání marnotratného syna... Hubnul. Odumíral!
Kolik času ještě zbývá? Hrome! Čtyři měsíce! Zatím neuškudlil ani čtvrtinu! Dřív zcepení než vyplatí dlužní úpis!
Nebo ho pověsej jako zloděje dobytka!
A vtom...
Proplouvala po Main Street, zavěšená do svého otce. Žluté volánky na řasených šatech se vlnily jak dozrávající obilí. Slaměný klobouček s umělými květinami a mašlí pod bradou, stejně žlutý krajkový slunečník... Zachytil její pohled. Sklopila cudně řasy, ale jenom na okamžik... stejně jako při náhodných setkáních pár týdnů po dobytkářském plese... Podívala se tak znovu. Až to zabolelo!!! Jack serval z hlavy klobouk a uctivě pozdravil. Ji! Jejího tatíčka by nejraději zabil! Proti své vůli zčervenal až po kořínky vlasů... V noci myslel jen na dvě mandle jejích očí. Na rudé srdíčko plných rtů, zaokrouhlených do lehce provokujícího úsměvu. Na jemnou látku upjatého živůtku. Na hebkou kůži, co tušil pod ním...
Ann Hamiltonová.
Vyčkával, kdy půjde po ulici sama. Pečlivě upraven, se zasněnýma očima a přimhouřenými víčky, s lehkým úsměvem, s kytičkou stále připravených drobných prérijních kvítků, které vyměňoval za úsměv, letmé dotyky rukou, galantní doprovod... Pozval ji na terasu Jonesova hotelu. Okázale se jí dvořil nad skleničkou vychlazené oranžády, do které poručil náprstek alkoholu... i pro ni...
Neměl výčitky svědomí.
Ani trochu.
Byla zamyšlenější než dřív. Skoro vůbec se nesmála.
„Odjeli do St. Louis, Jackey. Odjeli si do velkýho města, a mě tu nechali trčet v týhle pitomý díře. Úplně samotnou! Rozumíš tomu?“ žalovala, uražená do morku kosti, a utírala si oči navoněným kapesníčkem. „Tolik jsem je prosila, aby mě vzali s sebou! A oni? Že prý by mě jejich finanční záležitosti nudily. Pcha! Schválně mě tu nechali! Schválně, protože...“
Nevnímal její důvody. Jen ňadra, která se dmula při každém nádechu. Jen rty, které letmo políbil.
Pozvala ho k sobě domů... a s Jackem se zatočil svět.
A teď sedí a přemýšlí, kam se s ním ten kolotoč řítí...
Caleb pokyvoval hlavou, když povedený synoveček skončil s vyprávěním. Čelo svraštěné, uvažoval. Bylo mu to jasné. Cash Hamilton ušil na Jacka pěknou boudu. Ale viděl i dál. Tu boudu ušil Cash i na svou dceru.
Proč, sakra? Proč?
Proč do svých intrik tahal i to děvče?
„Hamilton věděl, že se ti jeho dcera líbí. Už od plesu to věděl. Předhodil ti ji na zlatym podnose. Co tím u všech rohatejch sleduje?“
A najednou mu to došlo.
„Chce si tě pojistit... Chce, aby ses oženil s jeho dcerou, ale podmínky svatební smlouvy si bude diktovat on. Drží tě v šachu tím úpisem. A ty budeš muset... vzhledem k okolnostem s tvou matkou... se vším souhlasit. Chce tvoje prachy, parchant jeden zkurvenej!“
„Já se do Annie zamiloval,“ namítl Jack mírně. „Já... klidně si ji i vezmu... Vlastně, ještě jsem o ženění nepřemýšlel, jen... chtěl jsem bejt přes noc s ní. Tak dlouho, dokud se její tatík nevrátí... A pak...“
„Vzal by sis ji... za jakýchkoli podmínek?“
„Za mých podmínek!“ zdůraznil Jack. „Přece po tolika divokejch nocích s Ann si budu moct klást nějaký podmínky... snad i... já, né?“
Caleb se blahosklonně rozvalil v křesle.
Okay, drahý synovče, však my si rozumíme! Jsme přece z jed-noho těsta!
„Udělám to pro tebe, Jackey,“ řekl měkce. V očích se mu po-divně zalesklo. Tak trochu lítostivě. Bolestně. „Zajistím ti alibi, pro mámu... abys tu mohl zůstat libovolně dlouho a nemusel ses na noc vracet na Dvě slunce.“
Vstal z křesla. Z prosklené skříně naproti schodišti vyndal lahev prvotřídní whisky a dvě sklínky. „Tak se napijem. Ať se věci začnou konečně hejbat!“
První sklenička. S přáním všeho dobrého.
Nalil si hned druhou... a třetí... teď už bez přípitku.
Lokal přímo z lahve a nedopitou mrštil na zem. Těžce žuchl zpět do křesla.
A pak se to stalo.