Zvědavost zabíjí

Dívá se na mě.
Stojí za mnou.
Ne neotáčej se! Je za námi všemi.
Stojí tam a dlouhými rozcuchanými vlasy v barvě krvelačného havrana a dívá se. Čeká, až udělám nešikovný pohyb, kterým zjistí, že se mi srdce pokouší dostat z hrudi a moje chloupky na těle se snaží proříznout lehkou halenku zmáčenou od slz, aby se dostaly co nejdál od ní. Čeká až to uděláme my všichni!
Neotáčej se! Jenom poslouchej svůj dech a naslouchej neutišitelnému srdci. Mezi tím šumem letmě uslyšíš její oddech. Čeká na tebe. Čeká, až ti zvědavost nedá a otočíš se. Máš strach. Ten pach jí připomíná domov.
Slyšel jsi? Ne to opravdu nebyl vánek z okna, který zašustil s papírem, nebo opravdu neruplo ve dveřích, anebo to opravdu nebyl zvuk vzdáleného auta. To ona..
Pohnula se! A na tváři se jí pomalu zračí nevyslovený úsměv, protože ví, že tě ulovila! Nedělej to, ještě se neotáčej, zavři oči a poslouchej. Všude kolem jsou zvuky. No tak uklidni se, zavři oči, přestaň číst a zaposlouchej se do hlasu ticha.
Jsi opravdu sám? Nebo máš pocit, že je opravdu za tebou ta dívka, která natahuje svou ruku, aby ti ukázala, proč se opravdu bát.

Otočíš se nebo zůstaneš stát?