Přes práh dospělosti - 6. Téměř interview s "upírem"

Tomáš projel kolem cedule s nápisem Kozlany a za chvíli se ocitl u zatáčky, kde se před pár dny loučil s Lýdií. Se svíravým pocitem v žaludku hodil blinkr a sjel kolem betonového kříže na prašnou cestu. Zahnal nepříjemnou myšlenku na smrt, která mu vyvstala v mysli při pohledu na to bezvládné tělo na kříži a raději se rozhlížel kolem. Auto se drncavě sunulo mezi poli, minulo řadu třešní a vjelo do lesa.
Hm, vypadá to tu moc hezky. Můj instinkt mi napovídá, že se tady v okolí skrývá spousta kouzelných míst, kde člověku inspirace doslova hýčká srdce a duši. Jo, ale člověk nemusí být zrovna pisálek, aby poznal krásu určitého místa, tak si hned nefandi, promlouval k sobě se smíchem. Bylo v něm však něco z jeho stálé hořkosti, kterou si hrdě vybral místo sebelítosti, jež by ho zničila daleko dříve.
A v ten moment mu, stejně jako předtím na pláži, sevřela srdce nemilosrdná otázka: Co bude s Lýdií? Jestli ke mně něco cítí, jestli cítí to, co já...
Odejdi a už se nevracej! Nelez jí do života! Ona si nezaslouží bolest, kterou jí způsobí tvá láska!
Tentokrát nepodlehl. Prudce zabrzdil před dřevěnou chatou, kterou mu Regína popsala. Rychle zablokoval mozek. Nesměl v tu chvíli přemýšlet, protože jediná pravda, kterou by si musel přiznat, bylo, že dělá chybu.
Bezmyšlenkovitě otevřel dveře od auta, vylezl a zase je zavřel. Pomalu se napřímil a rozhlédl kolem. V otevřených dveřích garáže chaty zahlédl Lýdiino kolo. Nečekal, až se zase ozvou výčitky svědomí a varovný hlas v jeho hlavě, otevřel zadní dveře, vytáhl krabice se zmrzlinami a položil je na kapotu auta.
Co teď? nevěděl si rady. Venku nikoho neviděl a dovnitř se mu jen tak vejít nechtělo.
Náhle zaslechl z útrob chaty něčí hlasy.
„Hej, Sunny, nekritizuj a radši skoč ven pro tu vodu, jinak ta kytka bude brzo mimo svůj účel.“
„Jasně, šéfe, pochopil jsem váš rozkaz a přeložil do svého slengu: vypadni ven a přival vodu, než ta kytka zaklepe bačkorama, teda lístkama, popřípadě stonkem... prostě chcípne! Už letím!“
První hlas patřil Lýdii, jak okamžitě Tomáš rozpoznal, ale ten druhý mužský mu byl neznámý. Ne však na dlouho.
Z chaty se vyhrnul černovlasý kluk, hbitými pohyby překonal zábradlí, seskočil obratně z dvoumetrové výšky a aniž by si ho všiml, otočil se zpět a pyšně sám pro sebe prohodil: „Schody musel vymyslet nějakej invalida nebo stoletej páprda, jinak to nevidím.“
Slávek se chystal s temperamentem jemu vlastním rozběhnout k pumpě, když se málem rozplácl o kufr Tomášova auta.
„Kterej...“ vyhrkl rozzlobeně, a pak si konečně všiml muže opírajícího se o bok auta.
„Ahoj, já jsem sem přijel...“ začal trochu rozpačitě Tomáš a Slávkův nasupěný obličej mu při tom zrovna moc jistoty nedodával.
„Seš trapně tichej jako... Málem jsem dostal infarkt, v lepším případě se rozplácl o tvou káru!“ ulevil si nejdřív Slávek a pak zbystřil. „Ty seš...“
„Tomáš Hort,“ dořekl za něho a s nejistým úsměvem napřáhl ruku. Slávek ji přijal s nedůvěřivým výrazem ve tváři.
„Jaroslav Pospíchal.“
„Víš, já jsem potkal před pár hodinami Regínu Raušovou a ta mě pozvala, abych se přijel podívat a seznámit se s vámi...“ vysvětloval Tomáš a snažil se působit vyrovnaně.
„Hm, tak jo. Vevnitř je trochu... rambajs, jestli mi rozumíš, takže chvilku strpeníčko, hned jsem zpátky,“ kývl Slávek a než mu stačil Tomáš kladně odpovědět, zmizel v chatě.
„Shady, je tady ten upejr!“ zaslechl hned nato Slávkův hlas uvnitř chaty.
Nemusel dlouho přemýšlet, o koho se jedná. Trochu upjatě se sám pro sebe zasmál: Takže se mi pořád ještě nepovedlo zbavit se image upíra. A to mi tak nikdo už pár let neřekl...
Mezitím v chatě poskakoval zběsile Slávek kolem rozvrzaného stolečku, na kterém jsem se snažila za Patrikovy pomoci dosáhnout ke stropu a pověsit tam jednu speciální ozdobu.
„Chci dolů!“ zařvala jsem. „Musíme najít něco bezpečnějšího!“
„Hej, slyšíte? Je tu ten chlap!“ nedal se Slávek odbýt naší nevšímavostí.
„Jakej upejr? Jakej chlap? Co ti zase spadlo na hlavu?“ houkl na něho Patrik. „A kde máš tu vodu?“
„Ale kčertu s vodou! Padej ven a vyřiď to!“ prskl Slávek, odstrčil ho a chytil mě za nohu. „Já ji podržím, nejsem levej.“
Patrik pokrčil rameny a šel ven.
„Takhle to tam stejně nepověsím, nech mě slézt dolů,“ naznačila jsem Slávkovi, že mě může pustit.
„Mám nápad! Vlez mi na ramena a dosáhneš tam v klidu.“ Než jsem stačila zaprotestovat, vytrhl mi ozdobu z rukou, položil na stůl a vysadil si mě na ramena. „A teď si věs, jen mě neoběs!“
Tak ať to mám za sebou, rozhodla jsem se nevzdorovat a snažila se zavěsit ozdobu co nejrychleji.
Náhle se za námi ozval Patrik: „Shady, koukej, koho vedu!“
Právě se mi povedlo dokončit svou akci s otravnou ozdobou, takže jsem se v přehnané zvědavosti pokusila otočit a to aniž bych si uvědomila, kde jsem. To mi připomněl až Slávek slovy: „Co blbneš, nejsem lešení!“
Ve chvíli, kdy jsem zahlédla Tomášovu postavu, jsem opravdu zatoužila stát na něčem mnohem pevnějším, než byla Slávkova ramena.
Zase pozdě. Ztratila jsem rovnováhu, a jelikož, bohužel, ve stejnou chvíli znejistěl i Slávek a pustil mě, najednou jsem letěla dolů. Asi bych už další ozdoby za ten den nepověsila, vlastně bych už neudělala na nějakou dobu hodně věcí, kdyby se Slávek rychle nevzpamatoval a nechytil mě v polovině mé cesty k příliš pevné zemi. Na pár dlouhých vteřin jsem si mohla vyzkoušet, jak se asi cítí netopýr a uvědomit si, že mu není co závidět.
„Šmarja, co blbneš, káčo!“ zařval vyděšeně Slávek a funěl, jako by právě doběhl maraton. „Nečumte a pomozte mi!“ dodal ještě směrem k těm dvoum oněmělým hrůzou a já jako ve zpomaleném filmu cítila, jak se mě něčí ruce snaží odtrhnout od Slávka, kterého jsem si, podle mého názoru, už dostatečně stačila prohlédnout z perspektivy protinožce.
„Tak už se pusť, člověče!“ zahučel mi do ucha Patrik a Slávek si musel v té příhodné situaci, samozřejmě, přisadit: „Já ti říkal, že mě miluje! Zachránil jsem ji před jistou pocizí zatlučeného kůlu!“
Víc říkat nemusel, okamžitě jsem se ho pustila. Patrik a Tomáš mě obrátili z netopýřího postoje zpět do světa normálních rozměrů a moje první myšlenka nezněla nijak jinak než: Trapááááás!
Všichni tři přede mnou stáli jako blázniví Ajnštajni před pokusnou krysou a s obavami si mě prohlíželi.
„Je Vám dobře, Lýdie?“ projevil své obavy jako první Tomáš.
„Není ti špatně? Máš takovou zvláštní barvu...“ přidal se Patrik.
Jo, bylo mi moc dobře, jen ta červeň ne a ne zmizet. Bodejť by ne, takovej trapas jako vrata!
„Ne, je mi fajn, díky. Sunny, tobě díky, žes mi zachránil život a promiň, že jsem se k tobě chovala jako klíště... byla jsem mimo,“ pokusila jsem se své rozpaky zakrýt vtipnou poznámkou.
„Jen se neomlouvej, mně to zas tak hrozný nepřišlo,“ musel to okamžitě rozvrtat. „Asi začnu mít ty malý klíštěcí potvůrky docela rád!“
„No, aspoň to bude konečně oboustranné,“ přiklonil se, kupodivu, na mou stranu Patrik. „Doteď tě milovala všechna hmyzí stvořeníčka v tomhle lese a tvoje náklonnost je jistě potěší!“
„Pf!“ prskl na něho dotčeně Slávek, a pak rychle stočil řeč jinam. I když nevím, co vlastně bylo lepší. „Shady, tak už konečně přivítej tohoto čudného džentlmena!“
Chvíli jsem zarytě mlčela a nevěděla, co říct. Nakonec se slova ujal Tomáš: „Doufám, že vám nekazím plány, ale potkal jsem vaši kamarádku Regínu a ta mě pozvala, abych přijel. Tak jsem se rozhodl, že se sem stavím, abych jí popřál... a vlastně abych Vás zase viděl.“
V tu chvíli nemohla být žádná červená barva rudější než já.
„Dobrý, seš skvěle informovanej,“ zašklebil se Slávek. „Jen abych ti ještě víc rozšířil obzory -
chystáme tady pro Džínu narozeninovou oslavu-překvapení.“ Pak na něho podezřívavě pohlédl a přidal ironickou poznámku: „ Ale to už taky víš, co?“
„Hm, a nejen já,“ doplnil se stejnou ironií v hlase.
„To nic, na to si zvykneš,“ plácl ho přátelsky po zádech Patrik. „I my jsme si zvykli, i když to šlo ztuha.“
„Já si ještě pořád zvykám, mezi náma!“ vrhla jsem na Slávka vražedný pohled.
„Víš, ona je v jádru milá holka, jen je trochu alergická na můj deodorant,“ pronesl Slávek s přechytralým výrazem v obličeji a chytil mě přátelsky kolem ramen.
„Máš pravdu, Sunny, já si na ten tvůj deodorant otravnýho švába ne a ne zvyknout. Tak sorry, mole, error!“ odstrčila jsem ho s přesládlým úsměvem a pak obrátila list. „Asi bych vás měla konečně představit.“
„No, my už se sice docela známe, ale třeba mu o nás řekneš i něco víc. Například jakou hrajeme roli v tvém životě,“ zamrkal provokativně Slávek.
„Tak jo, rád se o vás něco dozvím,“ přitakal Tomáš.
„Fajn,“ začala jsem. „Tohle je Patrik Trojan, mezi námi má přezdívku Troj, je to můj bratranec... a chodí s mou nejlepší kamarádkou Džínou.“
„Ahoj,“ zazubil se na něho Patrik a podal mu ruku.
„A tohle je Slávek, teda Jaroslav Pospíchal, má přezdívku otrav... vlastně Sunny. Je to Patrikův kamarád... no, teda tak trochu už i náš...“ deptala jsem schválně Slávka.
„Však náš vztah brzy poznáš,“ přisadil si tajuplným hlasem Slávek. „Tak ještě jednou nazdar.“
„No, a tohle je Tomáš Hort, přezdívku neznám...“
„Ale Sunny ji už tak trochu odhalil,“ usmál se záhadně Tomáš.
„Chceš říct, že seš vážně upejr?“ zašklebil se Slávek.
„Jo, na škole mi tak říkali, ale to už je pár let zpátky. Jsi první po těch letech, co mi řekl upejr. Všichni mi tak říkali kvůli tomu, že mám zelené oči a černé vlasy a jsem prý trochu podobný Tomu Cruisovi... a tak mi začali přezdívat Lestat, jako ten upír, kterého hrál v jednom filmu.“
Všichni jsme se naráz rozesmáli.
„Myslím, že tu máme věštkyni!“ zařval ve smíchu Slávek.
„Klid, lidi, měli bysme to vysvětlit,“ snažil se nás usměrnit Patrik, sám ještě prohnutý smíchy.
„Jo jo, není to slušný, kluci,“ ovládla jsem se trochu, ale při pohledu na Tomáše mi začalo zase cukat v koutcích.
„Vysvětli mu to, než si o nás začne myslet něco špatnýho,“ prosil Patrik uprostřed svého neovladatelného záchvatu chechtotu.
„Tak jo, je to úplná hloupost, vážně. Já jsem totiž o Vás vyprávěla Džíně a najednou jsme se prostě shodly, že vypadáte asi jako Tom Cruise v roli Lestata...“
„Aha, tak takhle to je!“ zasmál se Tomáš. „Už jsem si začínal myslet, že na mě začínáte mít alergii jako na Sunnyho! Ale fajn, já jsem upír a asi se toho jen tak nezbavím. Nevadí, no.“
„Ne, vážně, omlouvám se, nechci, abyste si to bral osobně, my jsme to tak nemysleli...“
„Ale já to chápu, je to sranda, já to tak beru. Však já jsem se musel taky hodně přemáhat, když jsem uslyšel ty vaše přezdívky,“ řekl schválně nahlas Tomáš směrem k těm dvoum uchechtancům.
Slávek hned zbystřil. „No moment, co to mělo znamenat?“
„Jo, to bych taky rád věděl!“ přidal se Patrik a oba nasadili jakš takš vážný obličej.
„Co ti připomínají naše přezdívky? To může být zajímavé!“ vybídla jsem ho.
„No...“ pousmál se. „Tak například slovo Troj mi připomělo Troju a toho dřevěného koně... A já hned začal přemýšlet, k čemuže se tak Troj víc hodí... Kůň nebo pevnost?“
„Já jsem spíš pro toho uřehtanýho koně!“ hlasovala jsem okamžitě podle svého prvního dojmu.
„Hm, tak podle mě jste oba vedle,“ zatvářil se Slávek trapně odborně. „Podle mě je to totiž jasná Helena! Jen si všimněte těch ladných křivek, té lehké, houpavé chůze, těch bohatých vlnitých
vlásků jemných jako hedvábí...“ Slávek přitom Patrikovi prohrábl jeho krátké, rovné vlasy a tvářil se příšerně uchváceně.
„Jen se smějte. Já už se těším na vaše přezdívky,“ zachovával si Patrik důstojnost a tvářil se,
jakože je stoprocentně nad věcí a ´cool´.
„Fajn, tak dál,“ pokračoval Tomáš. „Dál Sunny. No, tak první věc, co mě napadla, bylo, že je trochu uhozený dávat tmavovlasému klukovi přezdívku Sunny-Slunečný. Ale když jsem ho tak dál pozoroval, došlo mi, že žádná bytost nemůže být slunečnější než on, se svými příjemnými, milými a přátelskými poznámkami.“
„Jo jo, ironie nejvyššího stupně, to se mi líbí!“ ozval se hned Patrik.
„Náhodou, Sunny je velice užitečný tvor, vážně!“ tvářila jsem se, jako bych se ho hodlala zastávat. „Musíte být trochu praktičtější – v chatě není elektřina, noci jsou temné – a Sunny svítí a svítí a svítí!“
„Fajn, fajn, teď seš na řadě ty, tak uvidíme,“ hodil po mně Slávek kyselý úsměv.
„No, abych pravdu řekl, Lýdiina přezdívka mě udivila nejvíc. Nevím, proč jste jí dali přezdívku Shady, když to znamená temná nebo taky podezřelá. Mně připadá... prima.“
„Kdepak, ta je temnější a podezřelejší tvor než sám mistr Dracula!“ zajuchal nemístně Patrik.
„No fakt! Když je venku pařák, naše Shady nás všechny skryje ve stínu své veliké osobnosti!“ Patrik se rozesmál a Slávek to hned musel ještě dokomentovat: „Je to pravda! Ono se to sice nezdá, ale těch jejích 160 cenťáků umí házet pěkně velké stíny!“
Tak tomu jsem se musela zasmát i já. „Vedeš ve skóre, Sunny, ale ještě není všem dnům konec!“
„S tím rád počítám!“ zatvářil se sebejistě, a pak se najednou lekl. „Kolik je hodin? Musíme si pohnout, abychom to stihli nachystat!“
„Jasně, máš pravdu, musíme naši záživnou debatu přerušit, ale můžeme pokračovat později, ne?“ rozhodl Patrik a my jsme byli pro.
„Jasně,“ usmál se Tomáš a s hranou starostlivostí dodal: „Jo, ale slibte mi, že už si přede mnou Shady nebude hrát na netopýra a věšení ozdob mi může klidně přenechat. Chci být taky nějak nápomocný!“
„Super, právě jsem tě pasoval na věšeče ozdob,“ zakřenil se Slávek. „Jsi přece jenom o něco vyšší než Shady... I když vlastně prakticky vzato – těch dvacet cenťáků nehraje zas tak velkou roli, že?!“
„Móc vtipný, Sunny, však ty taky nejsi zrovna Herkules,“ odbyla jsem ho s klidem chovance psychiatrické léčebny.
Tomáš naštěstí změnil téma: „A co takhle začít si všichni tykat, když už budeme kolegové v takovémhle důležitém pracovním procesu?“
„Troufám si nazvat to nejlepším nápadem dne!“ přikývl za nás všechny Patrik a naše ´prázdninová parta´ se rozrostla o dalšího milého člena. Pro mě to však znamenalo mnohem víc...