Vlkodlačí hrozba aneb bitva o Silvur VI

Vzbudila jsem se o několik hodin dříve. Nisos spal klidně skrčený vedle mě, jednou rukou mě objímal kolem pasu. Klidně oddechoval, vypracovaná hruď se mu zvedala v těsném triku.
Opatrně jsem se mu vykroutila z náručí. Sedla jsem si kousek od něho a pozorovala ho, jak spí. Víc než padesát let jsem neměla žádného druha, s nikým jsem se nestýkala. Cítění osamělosti se mi postupem času vracelo, ale vždy jsem ho zase zahnala. Lidští muži toužili jen po jednom a málokterý se hodil k tomu, abych z něho udělala něco víc. Být upírem přináší i svou zodpovědnost. Jeden musí vědět kdy a jak zabíjet, aby nebyl prozrazen, aby nebyl zabit.
Vstala jsem ze země. Do západu slunce ještě zbývala asi hodina. Prošla jsem se po jeskyni. Vlhké stěny pokrýval jakýsi nazelenalý sliz. Někde hluboko uvnitř odkapávala voda a odpočívali netopýři. Za chvíli se probudí stejně jako Nisos. Probudí se a jeho oči zaplanou tou nebeskou modří do noci.
Pokračovala jsem stoupající chodbou. Tušila jsem, že tam bude vchod. A teď už bude slunce mimo něj. Konečně jsem se objevila v ústí vchodu. Slunce už opravdu klesalo za obzor. Kolen jeskyně byl stín. Opřela jsem se o stěnu u vchodu. Pozorovala jsem okolí pod sebou.Přivírala jsem oči před zacházejícím sluncem, které osvětlovalo zbytek malebného okolí.

Zaslechla jsem za sebou kroky. Zůstala jsem klidná, protože jsem cítila, že je to Nisos. Můj druh se probral ze své první hibernace, konečně plně proměněn v upíra. Ohlédla jsem se.
Stál tam, jen tak bez trička. A koukal na mě. Přes pootevřená ústa jsem viděla jeho upíří tesáky.
S úsměvem jsem vytáhla obočí a bradou ukázala na jeho obnaženou hruď.
Pokrčil rameny: "Strašně to páchlo."
Zasmála jsem se a pobaveně ho sledovala. Teď bude objevovat své schopnosti, které mu s darem nesmrtelnosti přibyly.
Pomalu kráčel k východu z jeskyně a zvědavě se rozhlížel. Sledoval své dlaně, otáčel jimi před svýma očima. A pak zůstal viset pohledem na mě. Široce se usmál:
"Věčnost je dlouhá doba."
Přikývla jsem a pohladila ho po tváři. Přitiskl své rty k těm mým. Přitiskl mě ke stěně takovou silou, že jsem zatajila dech. Stěna jeskyně se pod mými zády zdrolila. Odstrčila jsem ho od sebe.
"Já... Necítím touhu?" vykulil oči.
Zavrtěla jsem hlavou: "Tvá touha bude odteď spojena jen s krví."
Oči se mu rozšířily a chytil se za břicho: "Mám neskutečný hlad!"
"Já vím, najdeme ti něco k jídlu."
Rozložili jsme mapu. Vyhlédla jsem z jeskyně a zabodla jsem prst do mapy:
"My budeme tady."
Přikývl a zabodl prst o kousek dál, kde byl zakreslený les.
"Půjdeme tam," přikývla jsem a složili jsme mapu.
"Jak moc jsem rychlý?" zeptal se mě a zabodl do mě své zářivě modré oči.
"Stejně jako já," odpověděla jsem mu a vyběhla jsem z jeskyně.
Prohnala jsem se z vrcholu kopce dolů jako torpédo. Nisos se na mě s úsměvem podíval. Rozběhl se za mnou a zastavil se hned vedle mě. Jen to malinko nevychytal, podklouzly mu nohy. Svalil se do mechu.
"Kudy k lesu?" zeptal se mě, když se vyhrabal zpátky na nohy.
"Tudy," ukázala jsem směrem za zapadajícím sluncem.
Popadla jsem ho za ruku a vyběhla. Řítil se za mnou, měla jsem ho v patách.
Zastavili jsme se na planině. Les byl nedaleko. Bok po boku jsme přistoupili k němu.
Na jeho okraji byla cedule: "Tento les je pod ochranou kouzla"
"Jakého kouzla?" zeptal se můj druh.
"Nevím," pokrčila jsem rameny. "Ale nezdá se, že by nám bránilo projít."
Nadechla jsem se a vstoupila do lesa. Nestalo se nic, čeho jsem se bála. Prošla jsem přes jeho hranice bez problémů, jen mě malinko zamravenčilo na kůži.
"Co je to za kouzlo, že nechalo projít upíra?" zeptal se Nisos.
"Nevím. Počkej, dej mi tu mapu," zamračila jsem se zmateně.
Vzala jsem mapu a pak se s úlevou zasmála: "Jasně, jsme v lese, ve kterém sídlí elfské božstvo. A neptej se mě na jméno, nemám tušení."
Pokrčil jen rameny a kráčeli jsme společně mezi stromy.
"Mám hlad," postěžoval si znovu.
"Vydrž, už brzy ti něco ulovím," odbyla jsem ho.
Došli jsme ke studánce.
"K ní určitě chodí spousta zvířat!" zajásal můj druh.
"Ne tak zhurta, už jsem o takovýchto studnách něco slyšela. Pokud chceš na místní půdě něco lovit, nebo někoho zabít, musíš přinést oběť. Jinak tě božstvo zničí."
"Jakou oběť?"
"Krev," odpověděla jsem a podívala se na něho.