Vlkodlačí hrozba aneb bitva o Silvur V

„Jo, les v horské stepi,“ plácla jsem se dlaní do čela. „Dobrá pitomost.“
„Elfové?“ zeptal se můj nový společník a ošil se v brnění s vytepaným křížem.
Otráveně jsem přikývla a upřela oči do lesa.
Vzduch se přesytil magií. Věděla jsem, co se stane. Kousek od cely se objevila elfka v dlouhých zelených šatech. Naklonila hlavu, až jí oříškově hnědé vlasy napadaly do tváře a zamžikala na nás svýma zelenýma očima. Bylo mi jasné, že za tuhle šlamastiku s lesem a klecí může ona. Zabodla jsem do ní oči a výhružně na ni zasyčela.
„Co tu chcete?“ zeptala se klidně.
„Jen procházíme, pusť nás,“ chopila jsem se slova.
„Jsem Layaen, strážkyně hranic. Jste na mé půdě, a proto vás nemohu pustit,“ řekla a pohledem zkoumala Nisa.
Pohled, kterým ulpívala na mém druhovi, se mi ani trošku nelíbil a vzbudil ve mně žárlivost, jakou jsem nikdy nezažila.
„Nech nás odejít a my opustíme tvé hranice. To jen naše nepozornost nás na ně zavedla,“ řekla jsem a přistoupila k mřížím.
„Ale já vás nemohu nechat odejít. Zabili jste v mém městě několik lidí,“ odpověděla ležérně.
Ohlédla jsem se na Nisa. Můj druh se ošíval v železném brnění. Cítila jsem, jak potlačoval bolest. Jak mu kůže rudla v místech, kde se jí kov dotýkal. Jeho proměna byla skoro u konce.
„Byla to nezbytná nutnost, jinak bych nepřežila!“ vyprskla jsem.
„Mohla sis ulovit nějaké zvíře,“ odsekla.
„A nebylo by to snad stejné? Kdybych zabila několik zvířat, navíc když v horách žije jen pár kamzíků, nechovala by ses stejně?“ selhal můj pokus o zachování klidu.
„No dobrá, máš pravdu,“ sklopila Layaen oči k zemi.
„Prosím tě, pusť nás,“ zanaléhala jsem, když se Nisos s výkřikem svalil na zem.
Elfka se na mě jen zvědavě podívala. Beznaděj se ve mně zdvihla jako obrovská vlna. Byla jsem s Nisem spojená, nemohla jsem ho nechat zemřít! Navíc se blížil úsvit.
„Prosím!“zaúpěla jsem a přitiskla se na mříže. Dlaně jsem si okamžitě popálila o kůly potažené kouzlem. „Můj druh trpí! Pusť nás a my navěky opustíme tvé hranice!“
Zavrtěla hlavou.
„Udělám cokoli!“ zašeptala jsem a do očí se mi hrnuly slzy.
Neměla jsem strach jen o sebe, ale i o Nisa, kterému na kůži vyskákal nespočet puchýřů v okolí přinýtovaných křížů. Na pažích, hrudi i na nohou. Oči měl vytřeštěné a sotva sípal. Vyděšeně jsem se otočila k východu. Nebe se začínalo zbarvovat do růžova.
„No dobrá,“ přikývla konečně elfka. Zbystřela jsem.
„Propustíš ty tři muže a necháš je svobodně odejít. Pak ty i tvůj přítel opustíte tyto hranice.“
Vytřeštila jsem oči: „Ale vždyť se blíží úsvit, zabije nás to jen, co vykoukne první sluneční paprsek!“
„O to už se postarám,“ odpověděla netrpělivě.
„No dobrá, ale Nisos na sobě nesmí mít brnění.“
„Ale nebudu se koukat, to by bylo proti mým mravům. Otevřu klec. Ale odejdou jen ti tři. Vy dva zůstanete.“ rozhodla.
Přikývla jsem, i když se mi ztráta chodící spíže příliš nezamlouvala. Znamenalo to riskovat hlad a ztrátu síly. Kdybych se se silami dostala pod kritickou hranici, nedokázala bych už nic ulovit. Prostě bych ztratila sílu a nakonec vyhladověla.
Layaen se otočila.
Propustila jsem tři muže ze zajetí své mysli, ale stále je držela uvnitř pasti.
„Ty tam, sundej ty šaty a dej je strážnému,“ zavrčela jsem na jednoho z lupičů.
„Proč?“ zeptal se, ale když viděl můj pohled, okamžitě se začal svlékat.
„Nise, sundej si rychle brnění,“ řekla sem jemně a pomohla mu ho sundat.
Těžké brnění dopadlo do mechu. Když měl Nisos v rukou oblečení, propustila jsem je. Bylo vidět jen jejich záda mizející z kopce směrem, kde předpokládali město. Silvur nebyl příliš daleko. Jen několik kilometrů z kopce, níže mezi hory, až na jejich samotný okraj.
Můj druh se oblékl. Oblečení bylo špinavé a nepříjemně páchlo potem. Ale nebylo na výběr. Nahého jsem ho nechat nechtěla a brnění nepřipadalo v úvahu.
Zatahal mě za ruku: „Úsvit…“
Jeho hlas byl ztlumený do šepotu a třásl se. Byl jen Mladý, ale už věděl, jaké nebezpečí mu hrozilo od přicházejících slunečních paprsků.
„Layaen, splnila jsem svou část dohody. Nisos je oblečený, můžeš se otočit,“ zavolala jsem na elfku.
Ta se otočila a pohled se jí rozšířil, když spatřila vypracovanou postavu mého druha nasoukanou v těsném oblečení. Bylo menší, než se zdálo.
„Jsi čestná,“ řekla Layaen a konečně se vrátila očima ke mně.
Pokrčila jsem rameny a sevřela svému druhovi předloktí.
Elfka se tiše zasmála a z blůzky vytáhla zavinutý pergamen. Byla to mapa zdejších krajů. Najednou zmizel les i klec. Konečně jsme byli volní. Ale na nekonečné planině a zbývalo jen pár minut, než se slunce přehoupne přes nebezpečnou hranici. Už takhle mě začínala svrbět kůže.
Vzala jsem si mapu z její ruky. Bolestně při tom sykla a chytila se za paži, kterou měla ovázanou několika vrstvami listí.
„Zemřeme…“ zašeptala jsem a ohlédla se na slunce. Tak dlouho jsem ho neviděla! Před několika sty lety naposledy. Zlatý kotouč života.
Jenže ne toho mého. Ten mi teď ubíral. Srpek už se vyhoupl přes okraj. Cítila jsem, jak mě kůže pálí. Pomalu jsem se loučila se životem. Ale jestli zemřu, zhyne celá má rasa…
„Splním svou část dohody. Teleportuji vás přímo do jeskyně. Ale kdybyste chtěli… Zachovali jste se čestně, tak můžete přijít mezi elfy. Naučíte se jejich tradicím a budete s námi žít v míru navěky,“ řekla a usmála se, jako by byla stále sama a tohle byla šance jak se od toho všeho oprostit.
Jen jsem kývla a přitiskla se k Nisovi. Pocítila jsem mravenčení na kůži, jak se elfka pustila do teleportace. Ale slunce mělo čím dál větší sílu. Nervózně jsem oddechovala a střídavě sledovala vycházející slunce a soustředěnou elfku se zavřenýma očima. Do nosu mě udeřil pach. Byl vzdáleně známý, ale nemohla jsem si vybavit, kde. Byl těžký a mokrý…
A pak jsme se přenesli. Stiskla jsem víčka. Elfka nemusela dodržet slovo, mohla nás poslat přímo do cesty slunci.
Naštěstí jsem žádnou bolest nepocítila. Svalila jsem se na zem. Ale bála jsem se stále otevřít oči.
„Layaen nelhala,“ ozval se Nisos.
Konečně jsem se podívala, kde jsme: byla to jeskyně a my byli hodně hluboko, takže sem slunce neproniklo.
„Díky bohu,“ oddechla jsem si.
Nisos se stočil do klubíčka vedle mě. Můj plášť naštěstí stačil k tomu, aby zakryl nás oba. Zavřeli jsme spokojeně oči.