Osudový syzygos (slova a původci)

Věnováno Sebastiánu Wortysovi.

Slova navržená v původní diskusi jsem v této verzi povídky zvýraznil/a tučným písmem a do závorek jsem doplnil/a jména jejich navrhovatelů.

Osudový syzygos (Ginnare)

Byla noc. Místo slunce (gabkin) ozařoval město jen úplněk. Na zastávku na bývalé návsi přijel autobus (Severak). Zastavil na ní a vystoupila z něj Jana Kampelička, osamělá žena (shane) středního věku, která se doma starala o sedm koček a šest kolibříků (Elza), ale na sebe už moc nedbala.

Vstoupila do starodávné budovy, o které cedule tvrdila, že jde o „Nejlepší restauraci na Moravě (Zamila, in memoriam)“. Uvnitř bylo prázdno a ticho (Orionka), až to nahánělo strach (Strach). Podlaha byla plná rozházených nedopalků. Janě Kampeličce bylo podezřelé (nic moc), že všechny vypadaly stejně. Za pultem, kde očekávala kostlivce, stála žena (shane) s dredy. Stála mlčky, nepromluvila ani slovo (korálek), aby pozdravila hosta.

„Jsem promrzlá jako rampouch (Mlčeti Zlato), mohla bych dostat teplý čaj (labuť), prosím?“ objednala si Jana Kampelička.

Žena (shane) za pultem přikývla způsobem starodávných mravů a podala Janě Kampeličce jídelní lístek v kožených deskách. Pohled Jany Kampeličky byl ale náhle upoután k jejím vláskům (Lokin). Rozcuchané, neuspořádané, visely v nich zapomenuté vlásenky (tlachapoud), ale přesto k nim cítila něco, co si myslela, že k vlasům nikdy neucítí, natož k cizím. Té noci z neděle (sarka) na pondělí se schylovalo k osudovému odhalení, když na její paži (Yana) spatřila nenápadné tetování.

Jana Kampelička ze sebe v úžasu vysoukala: „Vy jste... dredařka (Homér)?“

Žena (shane) za pultem se sladkokysele polousmála. Levou polovinou tváře se usmívala a pravou mračila. Byla člověkem dvou tváří. Zapálila svíčku na stole u okna, aby si tam Jana Kampelička sedla, a šla připravit čaj (labuť).

Když obsluha odešla, Janě Kampeličce bylo najednou smutno, tak otevřela jídelní lístek a zkusila si vybrat. Vtom ji vyrušilo zachrastění okenních tabulí. Pohledla k oknu a ovládla ji hrůza – tam, nad vrstvou mušinců (casa.de.locos) a mrtvolných těl masařek s nohama vzhůru, dobýval se dovnitř z temnoty... lišaj (dvakredencedekadence) smrtihlav. Po způsobu můr v tento půlnoční čas (Hanulka) dorážel na rozvrzanou okenní tabuli a přinášel okultní symbol lebky. Ale pak si Jana Kampelička uvědomila, že to není sršeň, ale jen motýl a že jí nemůže udělat nic horšího než naklást larvy do jídla, tak se vrátila k jídelnímu lístku.

Když jí pak žena (shane) s dredy a vlásenkami (tlachapoud) v nich přinesla čaj (labuť), nezmohla se Jana Kampelička na víc než objednat si rostbíf (Dott) na šalotce (kmotrov) s oblohou z mořských řas (Lasak), ačkoliv celou dobu nemohla přestat myslet na to, zda se ve slově (korálek) rostbíf (Dott) píše mezera (oslov radek), nebo ne a na ženiny vlásky.

Když pak obsluha jídlo přinesla, přisedla si k Janě Kampeličce, a zatímco hodiny na věži kostela odbíjely půlnoc, popíjely a jedly spolu. A Janě Kampeličce bylo jasné, že ony dvě k sobě patří, že je k sobě svedl osud (Nikytu).