Té co odešla s ránem
Ze stínů kaštanů
probuzen zpěvem
sleduji zahradu v mlze.
Rozbřesk
jen tichého jitra
čerstvý krajíc načal.
Mimo jiné prozradím,
vítr že bublifukem
rozčeřil pozadí;
v ten prchavý okamžik
prošla tudy ona.
Jak sluší kontryhelu
náhrdelník
z křišťálových kapek rosy,
tak sluší ji ta skutečnost,
že bosa tou travou jde
a v mlze se ztrácí,
snad v sítích větví,
snad pavučin,
snad v perleti křídel
bzučících včel.
Zmizela v úsvitu.
Jako ty bubliny
beze stop.
Vstal jsem,
chtěje spatřit Slunce
skrz závoje mlhy
přesvědčen,
že bude mít její
čarokrásné oči.
Nezbylo po ní
víc jak pár bublin.