Šeptání jednoho člověka
Když jsem byla malá, hrávala jsem si na princeznu... Měla jsme dlouhé šaty s vlečkou, které mi ušila babička ze staré záclony, korunku z papíru a maminčiny svatební střevíce. Žila jsem v pohádce, která neměla nikdy skončit. Jako každé dítě jsem byla naivní (a naivita mi zůstala do dnes). Ale jak už to bývá, každý příběh má svůj začátek a konec. A když už člověk žije svým vlastním příběhem, jež náhle skončí, skok do neznámé a zdánlivě kruté reality může být příliš bolestivý.
Najednou se zdá všechno tak černé a smutné. V životě to už není jako v pohádce. Všechno nemá šťastný konec, dobro nevítězí nad zlem, lidé umírají a žádná živá voda neexistuje a čekat krásného prince na bílém koni vás radši ani nenapadle, protože šance, že se objeví, je nejspíš téměř nulová.
Pak ale potkám někoho, kdo mi do srdce přinese kousíček naděje. A ten kousíček se začne zvětšovat každou minutou strávenou s tímto člověkem. Najednou objevím, že život není tak zlý, jak se mi na první pohled zdálo. Začnu si s milovaným člověkem vytvářet náš vlastní svět, ve kterém je dovoleno všechno krásné. A kde se nemyslí na starosti, ale na radosti.
Jen jeden člověk mi ukázal to nejkrásnější a nejvzácnější, co má. Ukázal mi jeho duši. Jeho krásnou duši. Duši, která mi pomohla najít mou vlastní duši. A pak... Pak se mi do duše začal nenápadně vpíjet. Já mám totiž duši v srdci. Moje srdce je pevný obal mé duše. Do srdce se mi dostane hodně lidí... (kamarádi, známí, spolužáci...) Ale do duše mi může vstoupit pouze ten, koho tam já sama pustím a kdo si to doopravdy zaslouží. A nejspíš ten, koho jakoukoliv láskou miluji. A tento člověk tam zůstane navždy. Z mé duše není úniku...
Pomohl mi najít duši, pomohl mi najít mé já. Nikdy ho nechci ztratit, ztratila bych sama sebe, ztratila bych svoji duši... A už bych nikdy já nebyla já a celý svět by byl zase temný a smutný. On je moje světýlko, které mi září a nesmí nikdy zhasnout. Nedokážu si představit, že bych už nikdy neslyšela jeho hlas. To krásné šeptání... Šeptání jednoho člověka.