Rozmluva
Po špičkách neslyšně
vplétá se mezi prsty
rosy krůpěje
jak perly od nevěsty.
Víckrát už nepůjdu obutá,
navždy chci mechem brouzdat
v náruč přírody schoulená
na věčné pouti v můj přístav.
Pavučiny a skrz naskrz
všude závoj zlatého ženicha prosvítá
bere si ze země osiřelé perly
a pospíchá.
Vždyť sešly se už i mraky
za chvíli v tmách
budem se na sebe dívat
z jehličí ustelu peřiny
a příchod světlušek budu hlídat.
V šípkovém čaji z plecháčku
vidím tvůj odraz svítit
už jsi tu můj příteli
a já ti chci něco slíbit.
Víckrát už nebudu litovat
nelehké lehkosti bytí
za sebe víc se budu prát
a vzpomínat na ty
co s tebou nahoře svítí.
Posvítíš mi ještě na cestu?
Z našich toulek točí se mi hlava
stále ještě myslím na panu nevěstu
a na to proč zůstala sama.
Překročíme spolu lávku
brzy znovu v tvůj ráj zavítám
děkuji ti němý společníku
ať už mě kroky dovedou kdovíkam.