Když vemou a dopad na poétrii
Vstříc Tescu, nohu na pedálu,
Volvo tiše vrní.
Můj seznam nákupní:
piškot, zrní, paštika (salámová)
absinth. (Na povzbuzení poétrie)
Parkuji v sobotním šumu,
pidimuž mi na okno ťuká,
vyhrnuje ten svůj rukáv,
hodinky nabízeti počíná.
Oh, jaká to spodina!
Však zaháním trpaslíka měkce,
do soubojů se mi nechce,
ať běží.
Však nechápe a ručku svou,
pořád pod frňák mi cpe,
poskakuje přitom, hloupé...
"Chceš hodinky? Dobrý, zlatý!"
"To nechceš!" vřísknu po muži mrňavém,
břink a cink, frňák (zas jeho) rozrážím.
Nu, již pádí v dál, mne zanechal,
přec nějaká dnes útěcha.
Zbytek je zas jen k vzteku
přehradili absinthovou řeku!
(Sic piškot, zrní a paštiku mám)
A jediné z básně to za zmínku stojí,
v tom našem státě smrdutém hradními hnoji,
teď alkohol zakázaný jest!
Prohibice, krutý trest....
Poétrie mé, v důsledku,
ač oblíbené, jak jinak,
teď psát nemohu... tak pěkné.