Ironická symfonie
Poskládam slova
z minulých obrazců
(vzpomínek zašláplých
pět sáhů pod zem)
A přestanu věřit
na šťastný konce
kterejch byl vždycky
plnej svět
(Jen na nás
tak nějak
žádnej nevyšel)
"Kéž by si nikdy
nepřišel"
říkávala jsem tolikrát
(Jenže tys nikdy neslyšel)
A rád jsi
zapomněl
na svý chyby
(A ještě radši je házel na jiný)
A úplně nejvíc
tě bavilo
jak jsem věřila
na tvý sliby
vylhaný z kapes
(Jak posmrkaný kapesníky)
A to jedno
ufrflaný "Díky"
na rozloučenou ?
spíš jak
symfonie
výsměchu
mi drnčí v uších
Jaká ironie
že si to pořád
pamatuju