Výheň snů
Výheň snů
Do výhně snů se, snad svou vinu tuše,
ponořila duše.
Hledí kol sebe: vše zde, na mou věru,
utápí se v šeru.
Pohlédla vlevo, tam zbytkům vědomí
dech rdousí svědomí,
pohlédla vpravo kde bez ladu, skladu,
leží trosky chladu.
Pohlédla vzhůru: hle, v bezčasí nebe
vidí sama sebe
a uvnitř sebe zří duše ochotu
zvážit svou prázdnotu.
A rovněž sklony upadat v rozpaky
nad lží i zázraky.
A rovněž sklony v bezmezném úžasu
umírat za krásu.