Návrat k moři
Má kolébka
rozpadla se v prkna
a já je cestou po moři
poztrácel.
S posledním plavím se
je už shnilé, domovem
je ústřicím a škeblím,
které vysávají poslední
dřevitost mé kolébky,
chaluhy se přisály
na mou košilku
do mých dlouhých vlasů
zapletla se chapadla mořských řas.
Tak jsme pluli mořem
od přístavu ke přístavu,
já a moje prkno,
kus záchranné desky
okousané, ohlodané časem,
měkké a vláčné, dokud
nevyšel jsem na břeh.
Lidé uhýbali, mně, trhanovi
s vlečkou vlasů a mořských řas,
s prknem mušlí v podpaždí.
Došel jsem přímo na recepci
hotelu Hilton. Odložil své prkno,
dal se ostříhat, navonět parfémem,
oblékl jsem si oblek, černého motýlka
a po skvělé večeři hrál v kasinu ruletu.
Mé apartmá mělo balkón s výhledem k moři.
Rozbouřené moře se tříštilo o skálu,
lezlo po písku pláže tam a zase zpátky,
rudé slunce chodilo na obzor umřít
a den ubíhal za dnem, kaviár střídal kaviár,
šampaňské, šampaňské, hráli jsme golf
a ruletu a black jack, a kokosové palmy
se kývaly do rytmu té nejlepší hudby.
Noc co noc ale
bylo slyšet moře
před mými okny,
křičelo zoufale,
odporné smrduté
moře a jeho havěť
umírala na pláži,
když si pro mě šla.
Sešel jsem do recepce,
odložil smoking,
vzal si své prkno,
rozloučil jsem se.
Odcházím k moři,
odcházím hledat
kolébku rozpadlou,
s kterou jsem kdysi
chtěl obeplout svět.