Pochybná
Pravda
občas na mě probleskne
jako rozbitá žárovka bliká v šeru
ale žalář bolesti
zamlžuje pochopení
ne, to mě jen šálí zraky
jen strach ke mně promlouvá
v mysli vytváří zmatky
vždyť to moje hlava je ta nemocná
i mé tělo mi to říká
zase je to všechno moje vina
jako tehdy
omlouvám se
vždycky jsem byla tak trochu rozbitá
je to jen moje vina
polepším se
už nevím kdo jsem
v hlubokém smutku
pozoruji ptáky plachtit na obzoru
sedím v kleci a popírám její mříže
vracím se do ní
zcela dobrovolně
vždyť je to můj domov
tak moc toužím
po bezpečí náruče
...
Byla tam vlastně někdy?
Možná to byla jen iluze
nebo touha
Ne, pravda není někde mezi
buď jemu nebo sobě
nesmělá
po letech pochybností
hledám odvahu
zvolit sebe