Sezónní
venku už se zase
brzo stmívá
slunce usíná se slepicema
a do mejch očí se tlačí mlha
nevidím
sama sebe
ve ztemnělejch výlohách
jsem jen otisk dětskýho palce
na zrezivělým stánku se zmrzlinou
na chvíli vím
že žiju
když vidím svůj dech stínovat sklo
po zavíračce
zrcadlím jen lampy
utopený v loužích
třeba když se propadnu
jedním z asfaltovejch rámů
chuchvalce inverze
se promění v bílýho králíka
hledám cestu
v popraskaných dlažebních kostkách
prorůstám
jako sklerotický pampelišky
topím kotníky
v dešťový vodě
v levý botě mě tlačí kámen
a květiny obstarám sama