Chlad z rozbitýho večera
Chlad z rozbitýho večera
mi dotěrně olizoval kolena
Byla to taková syrová připomínka toho
že jsme asi i něco víc
než jen prázdno v prázdnotě
kde ptáci
nepřestávaj třepetat křídlama
a toulavý psi pořád někde něco ochcávat
taková malá oslava
na počest všech
co to tu pořád tak nějak nevzdávaj
protože den stejně vždycky srazí noc zpátky na kolena
a najdeš se zas a znova
pokorně schoulenej
ve řvoucí tlamě
tohohle bláznivýho světa
co tě s úplnym klidem
buddhistickýho mnicha
přežvejká
a pod nebem plnym hvězd
poslušně vyflusne zpátky
do étera
Taková nádhera
až po okraj narvaná
impresí z burácejícího ticha
o jednom nebo tisíci dějstvích
protože, co na tom vlastně záleží
stejně je to všechno pryč
v ten samej moment
kdy se naše hlasy
utiší