pokaždé, když vítr fouká
Pokaždé, když vítr fouká do ozvěn
zastele zvuk peří
vzpomenu si na píšťalu
nešly za ní krysy
jen my dva
každý zvlášť
po pás
po ramena
tak daleko nazí
a nebyl nikdo, kdo by oblékl den
než jsme se v něm utopili
vrazi
svých utopií