Čas kdy můžeme vracet
Oni učívali nás. Sedět, chodit, jíst, žít...Naučili nás to. Tak jak uměli, tak jak mohli, tak jak to učili kdysi je. A najednou, uběhlo pár let a oni si dovolili zestárnout. Co s nimi, co s jejich životy?
Teď jim jejich životy bereme, saháme jim na jejich věci, přemísťujeme je, myslíme si že všechno víme a děláme líp, organizujeme je. Bereme jim jejich identitu, když i stárnutí si pomalu bere jejich mozkové buňky.
Teď přichází čas v kterém můžeme vrátit vše co dali oni nám.
Půjčit jim své mozky, vést je za ruku, tak jako oni vedli nás. Nesmíme je v tom nechat samotné, oni nás také nenechali. Nebyli bysme tím kým jsme, bez nich.
Musíme je brát vážně, tak jako vážně a zodpovědně a radostně se oni o nás starali. Ano tak vážně, zodpovědně a radostně se postaráme my o ně. Nechápeme jejich myšlenkové pochody, nikdy jsme tak staří nebyli.
Ale poslouchat je, usmívat se, pomáhat jim se nalézt v tom světě, který pomalu ztrácejí to je jen maličkost od nás.
Oni nám dali mnohem víc, dali nám život. Nesmíme je nechat zabloudit a nesmíme dopustit aby byli nešťastní.
Vždyť to by bylo neštěstím i pro nás, jednou až budeme tak staří a nebudeme vědět co se kolem nás děje, nebudeme vědět jak se zorientovat, v sobě, v okolí a v životních situacích.
Jednou sami budem vděční za vlídné a milé zacházení, s úctou k tomu co jsme prožili.
Nebojte se jejich stárnutí, jděte za nimi, buďte s nimi, pomáhejte jim a hlavně mluvte, poslouchejte, hrajte třeba karty, jděte na procházku, na nákup, věnujte jim svůj čas, protože nám všem se krátí...