Hygge pod Přeloučí
Dánské a norské slovo hygge znamená pocit pohodlí, útulnosti, spokojenosti a blahobytu, často doprovázející mezilidskou vzájemnost a blízkost. Je to ten pocit, který má například kočka, když vrní, hlazena rukou svého nejbližšího člověka. A věřím, že události v okolí Přelouče, doprovázející desáté výročí našeho literárního serveru, mnoha zúčastněným takový pocit navodily.
V pátek večer jsme Pavel Kmotrov, Amélie M. a já nakoupili zásoby jídla, pochutin, piva a vína. Prostředí mateřské školky, kde nám Pavel Kmotrov zajistil ubytování, bylo velmi útulné a příjemné, jak potvrdila casa.de.locos, která předtím strávila dvě hodiny v děravém sudu na zahradě, do kterého foukalo. Už byli na místě Pavel Kmotrov, Amélie M., Homér, LUKiO, casa.de.locos, štiler a Lasak. Zprvu se nedalo moc diskutovat, ale to se zlepšilo, když naši alkoholici odešli ven kouřit.
Přítomní se seskupili a každá skupinka diskutovala na jiné téma. Já jsem mluvil/a s Lasakem o Konfuciově pokoře a skromnosti. (Později mě napadlo, že může souviset s názorem profesora Feynmana, že člověk může znát pravdu vždy jen s určitou mírou jistoty, ale nikdy si nemůže být ničím jistý zcela.) Lasak mi vysvětlil pozitivní rysy dekadence a napadla nás souvislost mezi známými díly Howl a Trainspotting. K mému bojkotu kukačky se připojili další dva psanci. Casa.de.locos zatím vyprávěla krátkou, ale o to dojemnější příhodu o čivavě. Velký úspěch zaznamenal můj jablečný závin; casa.de.locos zjistila, že nejlepší je v kombinaci s Lasakovým čokoládovníkem. Chutnaly jí i rakvičky a ukázalo se, že už rok dělá tetování. Nakonec dorazila i Stará neznámá, ale to už jsem zamířil/a přespat. Ženy spaly v jedné místnosti, muži v druhé a já v penzionu. Odvézt mě musela Amélie M., protože ostatní už se předtím stihli opít.
V sobotu ráno jsem se prošel/a po Zdechovicích a trénoval/a přednes Eklex a Plechovky. Pavel Kmotrov mě pak odvezl do Lhoty pod Přeloučí, kde jsem ukázal/a casa.de.locos několik vzácných tolkienologických knih, které jí udělaly velikou radost. Ona mi ukázala sud na zahradě a pustil/a se do tetování zájemců. (Nabídka byla větší než poptávka.) Lasakovi, který zatím kouřil vodní dýmku, se líbila píseň Leijonakuningas od Ellinoory, kterou jsem mu pustil/a. Zatímco halda smažených brambůrek zůstávala nedotčena, pivo z lahví rychle mizelo.
Dorazil Severák a jeho jsem potěšil/a Pražským dopravním zeměpisem a knihou o sídlišti Lesná. On mi dal na oplátku výtisk Rozvědčíka. Pak dorazil Žblabuňka a nastal zmatek s odjezdem na oběd. Mezitím dorazila Yana, která viděla lidem do duše jako Galadriel a donesla chutnou buchtu, výživnou jako lembas, takže díky ní jsem pak měl/a k obědu jen kofolu a do večera jsem už nemusel/a nic jíst. Yana každého poznala na první pokus a ke všem byla velmi milá.
Na oběd jsme nakonec vyrazili dvěma plechovkami (osobními automobily) až po poledni. V restauraci zdechovického penzionu se dobře diskutovalo. Yana tam pronesla myšlenku podobnou té, která mě napadla už dříve, že díky vzájemnému čtení děl se známe a chápeme lépe, než kdybychom se každý den na několik minut scházeli. Casa.de.locos nám ukázala rukopisy svých básní z Anglie. S Yanou, casa.de.locos i Starou neznámou bylo moc příjemné mluvit.
Při odchodu z restaurace nás stále někdo zdržoval, takže na Obří postele jsme vyrazili se značným zpožděním, což nám ale nevadilo. Po cestě jsme potkali spoustu hub a opadaných podzimních listů a celý prales kapradin.
Několik z nás (zejména casa.de.locos, Yana a Lasak) zpívalo různé písně, díky nimž nám cesta rychle ubíhala. Na místě jsem pak zalezl/a pod skalní převis a objevil/a „trojnohý klacek“, který pak Lasak upravil armádním nožem, aby stál, a casa.de.locos ho navrhla rituálně postavit doprostřed soustředných kruhů.
Pak byla sborově provolávána jména nepřítomných psanců a nějaké blbosti. Někdo vynalezl dloubadlo a dovolil/a jsem casa.de.locos do mě dloubnout. Bylo nám příjemně, ale když nás začaly Obří postele nudit, vydali jsme se zpět do Zdechovic, odkud jsme pak našimi dvěma plechovkami dojeli ke chvaletickému kostelu, kde se k nám připojily Amélie M. a BorůvkaB. Zatímco farář sháněl klíč od kostela, pohostil nás na faře a Amélie M. nám ukázala nedaleký fascinující „konec světa“.
Pak při čekání objevila v trávě několik hub, které vypadaly úplně jako strážné světlušky (pouliční lampy).
Když se farář vrátil a otevřel kostel, Lucie Zhory se dvěma spolupracovníky tam nainstalovala svoje hudební nástroje. Pak se objevili první hosté a začalo se schylovat ke slíbenému autorskému čtení. Většinu programu moderovala Amélie M., ale zapojoval se i Pavel Kmotrov; úvodní řeč přednesl LUKiO a závěrečnou chvaletický farář.
V prvním bloku vystoupila Yana s básněmi, Žblabuňka s krásnou a hlubokou povídkou o trémě a pokoře a Singularis (já) s alegorií o autorském právu, kterou pozorně poslouchal celý sál a zachoval přitom naprosté ticho. Následovalo první hudební intermezzo Lucie Zhory.
Ve druhém bloku četli Pavel Kmotrov, štiler, casa.de.locos se dvěma narychlo vybranými básněmi (velice jí chyběl NoWiš, se kterým původně chtěla přednést recitál pro dva hlasy) a Lasak s poetickým triptychem o mžicích oka. Zrovna když Lasak četl tragickou báseň o západu slunce, nebe v oknech kostela směřujících na severozápad už pomalu dostávalo barvu inkoustové modři. Druhé intermezzo Lucie Zhory uchvátilo obecenstvo fascinující modlitbou stromů k lidem.
Ve třetím bloku četla BorůvkaB, která překvapila svým vzhledem, poezií i pozorovacím talentem; Severák, který předvedl při čtení ohromující herecký výkon, kterému chyběly už jen loutky; Stará neznámá a jako poslední Amélie M., jejíž čtení jsem prospal/a a pamatuji si z něj především nudný souboj s moderní technikou. Probudil/a jsem se až na konci třetího intermezza Lucie Zhory.
Po skončení čtení, když už nebe zcela potemnělo, nás farář pozval na faru, ale já jsem odmítl/a, abych se vyhnul/a mokrému zebavému trávníku před farou. Stál/a jsem tedy na chodníku jako strom pod ochranou strážných světlušek před nocí. Byl to moc příjemný zážitek a díky kvalitní bundě mi bylo docela útulno, přestože jsem už byl/a velmi ospalý/á. Než se většina psanců vrátila, dospěl/a jsem se Starou neznámou k závěru, že ne každý potřebuje číst nebo psát básně, je to vlastně jen jedna z forem mezilidské komunikace, která je některým lidem blízká a jiným úplně cizí, protože každý člověk je jiný. Do penzionu mě tentokrát odvezl Žblabuňka.
Když mě v neděli ráno přivezl Pavel Kmotrov do mateřské školky, většina psanců ještě spala. Postupně se probouzeli a začali uklízet, umývat nádobí a vysávat koberce. Většinu z nich bolelo v krku. Pavel Kmotrov byl úžasně skromný a nepřijímal spropitné. Ale nic zvlášť zajímavého už se tam nedělo, tak jsem se rozloučil/a a vyrazil/a na cestu domů.
Snad v každé zahradě ve Lhotě pod Přeloučí mají štěkavého psa, takže cestou na nádraží na mě skoro stále nějaký zuřivě štěkal, někdy i ze dvou stran současně. Místní železniční zastávka za odhlučňovací stěnou byla opuštěná a nikoho jsem tam nepotkal/a. (Zajímalo by mě, zda to souvisí s těmi zuřivými psy po cestě...) A tak pro mě skončil nejútulnější psanecký sraz, jaký jsem kdy poznal/a.
─────────────
Poznámka: Jméno Galadriel a název lembas pocházejí z Pána prstenů od J. R. R. Tolkiena.