SMOLÍČEK PACHOLÍČEK
Zlaté parohy jelen své nese,
míří k chaloupce ukryté v lese,
s jelenem v chaloupce Smolíček bydlí,
a sociálka netuší,kde ti dva sídlí.
Smolíček je sytý,zdravý a čistý,
přesto si jelen není moc jistý,
že by kluk neskončil v ústavu,
přes všechnu péči,a tu stravu.
Jezinky ty úřednice potvory,
cpaly by se k němu všemy otvory,
těžko by braly že i v dobré víře,
o kluka stará se jen lesní zvíře.
A tak denně Smolíčkovi,na srdce vždy klade,
dobře mě jen poslouchej,ty můj malý smrade,
kromě té známe lesní ti zvěře-
neotvírej nikomu, ty naše dveře!
Však Smolíček puberťák,nehodný to smrad,
nedbal příliš jelena,a těch jeho rad,
a když jelen na pastvu,jako vždycky odešel,
přemýšlel ten výlupek,jak by zákaz obešel.
Po světničce v chaloupce od zdi ke zdi putuje,
plaší se mu hormony,taky trochu mutuje,
po chaloupce bloumá,nervózní má krok,
pomalu mu táhne,na patnáctý rok.
Jelen ten si najde,vždycky svoji laň,
však Smolíček chudák,má jen svoji dlaň,
a tak se to stalo,nikdo by to netušil,
jednou někdo lehce,na dveře tam zabušil.
A Smolíček sám jako rybka v tůni,
ucítil i přes dveře vábnou ženskou vůni,
v okamžiku zapoměl na jelení rady,
dveře lehce otevřely,těch jezinek vnady.
Smolíčka pacholíčka jezinky pryč vedou,
po cestě lesem,párkrát ho svedou,
a Smolíček v ústavu není už panic,
a tato pohádka...nestojí za nic.