Pláču. Bolím.
Ze stínů číhají přízraky smutku,
vládcové rozsudků, svědkové skutků
Mámo, kde tě jen mám?
Já se jich bojím.
Pláču. A bolím.
Pláču za děti, co umřely bez viny,
za jejich vosková čela.
Za matky, co držely v náručí
jen prázdné schránky. A srdce krvácela.
Pláču za úrody, co nestihly dozrát,
za otce a syny, co je zadupali.
Pláču za cesty, co nevedou zpátky,
za ženy a milenky, co se nedočkaly.
Pláču za hrdiny dobrých filmů
a režiséry těch špatných.
Pláču za letních večerů,
za zimních rozbřesků,
prostě pláču. A bolím.
Bolím za všechny zbytečný křivdy,
za každej zkurvenej plivanec jedu.
Bolím i za to, že jsem. U sebe nosím
břemena světa. A shodit je nedovedu.
Jsem kupa bolesti v koženým pytli
a znám věc, která pomáhá, když je mi zle.
Rozříznu kůži, probodnu maso
a bolest tou ranou odejde.