V rákosinách
Prošel jsem lesem a teď rákosinou
přicházím na místa ukřičených ptáků,
jdu podle slunce slepě cestou jinou
do krajiny pagod předbouřkových mraků.
Tam ptáci slétají se hlučně hašteřit,
tak sami mezi sebou plni svévole,
mám z mraků plášť a klobouk od peří
a snad už třicet roků jsem tu po škole.
Na pobřeží padl racků bílý sníh
a z rákosin jak z kytic růží vřídelních
ční kostry křídel papírových draků.
Procházím tudy rovnou do snů svých
a všechno zničehonic v dálce mizí v nich,
až je to jen hlasem ukřičených ptáků.