Naše všední klišé
V rozednění
zbyl kousek tmy
docela na kraji roztřesené hrudi
kde vlastní paže
teplo v duši
neprobudí
V polednách
mi vítr přifoukal
myšlenku, která vyšla ke štěstí
a já se neohlížel
nevyklouzl
k neřesti
Ve večerním polospánku
zůstal ten kus tmy
pořád vyvážený vůči svodům lásky
kdo by to vydržel
se stále vpíjet
do nadsázky?
Noc už rozhodnula
a únava nepřevrací
myšlenky s citem do propasti
i ten, kdo se opije
bez tebe je
jako v pasti
a něco mimo nás
ve všem kolem
v každé strasti, kterou jdeme
nás nechává chladné
ale vždycky je někdo
koho milujeme.