Zaslepenost a stereotypy 5: V nepravé poledne
Kapitola 5 - V nepravé poledne
Zatímco v mnoha jiných zemích světa bylo registrované partnerství uzákoněno jako samostatný (a potenciálně druhořadý) institut a vedly se dlouhé debaty o tom, která práva manželských dvojic mají být zaručena i registrovaným partnerům a která ne, v EDDR bylo klasické manželství takzvaným partnerstvím, přístupným bez ohledu na pohlaví, bez diskusí zcela nahrazeno, a to již v roce 1994. Proto se také místo slov manžel a manželka používá slovo partner. K nedorozuměním to však obvykle nevede, protože při užití tohoto slova v jiném významu se upřesní, o jaký druh partnera jde, např. taneční partner, obchodní partner apod.
Dita Navrátil ještě svolala ostatní, takže všichni postupně přicházeli do haly a sedali si ke stolu, kde pro ně byly připraveny talíře s polévkou. Melanie Navrátil už seděla, když do haly vešel Petr Němec se svým partnerem, Hanou Němcovou. Zatímco Petr Němec měl na sobě nevýrazný šedý svetr, tmavé kalhoty a na nohou polobotky, jeho partner se v pokoji převlékl do světle modrých denních šatů.
Jako poslední přiběhl Filip Navrátil. Paruku nechal u sebe v pokoji, takže měl nyní na krátko ostříhané a pečlivě učesané světle hnědé vlasy, strýcovu pozornost však upoutalo jeho růžové tričko a dlouhé černé legíny.
„No je tohleto normální, jak se ten kluk oblíká?“ řekl Petr Němec tiše svému partnerovi, ten jen zakroutil hlavou.
Jakmile se Filip Navrátil posadil, pustil se do polévky a s ním i Melanie, Edgar a Dita Navrátil. Petr Němec se zamračil. „Nepopřejete nám dobrou chuť?“ zeptal se.
Edgar Navrátil odložil lžíci. „Dobrou chuť,“ řekl.
„Dobrou chuť,“ řekl Petr Němec. „Víte, u stolování se nejlépe pozná, jak je kdo vychovaný.“ Zamračil se na Filipa Navrátila, který mu zatím na rozdíl od ostatních nevěnoval sebemenší pozornost a nerušeně hltal polévku. „Správní rodiče musí jít dětem příkladem, protože jak se chovají rodiče, tak se budou jednou chovat i jejich děti.“
„Hrozná představa,“ pomyslela si Melanie Navrátil.
Petr Němec zatím pokračoval: „Muž se musí za všech okolností chovat jako ochránce ženy, slabší a citlivější strážkyně rodinného krbu, a žena musí muže poslouchat a starat se o něj a nesmí ničím rušit představu, kterou o ní společnost má.“
Mezitím se Edgar a Dita Navrátil pustily do jídla. Petr Němec na ně vrhl vyčítavý pohled.
„Jezte, nebo vám to vychladne,“ řekla Dita Navrátil.
Strýc se rozlítil: „Jak se ty mně opovažuješ říkat, co mám dělat?“ Podíval se na Edgara Navrátila.
„Ale ono by vám to opravdu mohlo vychladnout a to by byla škoda, je to dobré. A stejně, to, co říkáte, platilo tak v devatenáctém století,“ řekl Edgar Navrátil.
Strýc se zamračil. Pustil se do jídla a po něm ostatní Němcovy. Sotva teta snědla dvě lžíce, zeptala se strýce: „Je to dobré?“
„Ne,“ řekl Petr Němec a mrzutě dodal: „Ta polívka je přesolená.“ Obrátil se na Ditu Navrátil. „Sestro, to nemůžeš aspoň hlavní jídlo dne udělat pořádně?“
„Já tu polévku nevařila,“ ubránila se Dita Navrátil tím nejsnadnějším způsobem.
„To je kupovaná? No fuj, takhle vítáte hosty?“ řekl strýc.
„Není kupovaná,“ řekla Dita Navrátil.
„Tak kdo ji teda vařil?“ vyhrkl strýc přísně.
Dita Navrátil se zarazila. Nechtěla, aby strýc vynadal její dceři, na to ji měla příliš ráda.
„Aspoň v poledne chci dostat pořádné jídlo, které je tak, jak má být,“ řekl Petr Němec.
Melanii Navrátil napadlo, že když se s někým chce domluvit po dobrém, je nejlepší snažit se chovat jako on, takže se rozhodla napodobit strýcovo puntičkářství a sledovat, jak bude reagovat. „Ale poledne už bylo,“ řekla.
„Teď je poledne,“ prohlásil Petr Němec sebejistě, s důrazem na slovo teď.
Melanie Navrátil koukla na nástěnné hodiny. „Není. Bylo před dvěma hodinami a čtyřiceti třemi minutami,“ řekla.
„Ty mně neodporuj. Když řeknu, že je poledne, tak je poledne,“ zvýšil strýc hlas.
„Tak je nepravé poledne,“ pokusil se Filip Navrátil navrhnout kompromis a nevzrušeně pokračoval v jídle.
„Ty...“ vrhl na něj strýc výhrůžný pohled.
„Nechte toho slovíčkaření. Nechci si doma připadat jako v parlamentu,“ řekl Edgar Navrátil. Byl poslancem za komunistickou stranu, takže věděl, o čem mluví.
Melanie Navrátil poslechla a pokračovala v jídle. Petr Němec v sobě ještě chvilku dusil vztek. Partner po něm zatím starostlivě pokukoval, ale nevydal ani hlásku. Strýc pak potichu, aby to nikdo neslyšel, poznamenal: „A přece je poledne.“ Uklidnil se a pokračoval v jídle, pohledů Hany Němcové si nevšímal.
Po polévce následovaly knedlíky. Ani u těch se teta Němcová neopomněla zeptat strýce, zda jsou dobré. Melanie Navrátil se instinktivně zděsila, ale k jejímu překvapení strýc prohlásil, že knedlíky jsou vynikající, načež teta řekla, že jí také chutnají. Melanie Navrátil si pomyslela, že strýce a tetu ještě stále nechápe, přestože se o to snaží. Opravdu nechápala, jak se může někdo chovat jako ony.
A to nebylo to nejhorší. Po obědě si strýc a teta šly odpočinout do svého pokoje a Melanie Navrátil náhodou vyslechla část jejich rozhovoru za zavřenými dveřmi, i když spíš než o rozhovor šlo o hlasitý monolog Petra Němce: „Mají nevychovaného, zženštilého syna, co neví, jak se má chovat a co si vzít na sebe, a dceru drzou. Ta je tak hubatá! Ségra nemá špetku rozumu, protože jináč by si nemohla vzít někoho takovýho. Jen se na ně podívej, člověk se jim snaží dát dobrou radu, jak mají jít svejm dětem příkladem a oni ho tak sprostě odbydou – že prý mně to vychladne! To je jak házet perly sviním...“
Melanie Navrátil zašla do svého pokoje a zavřela dveře. Lehla si do postele a přemýšlela. Dobrou radu? To, co předvedly, považují za příklad dobrého vychování? To snad ne! Melanii Navrátil se vybavilo, jak jí strýc kdysi vyčetl „že se obléká jako kluk“ a teta se jí pak vyčítavým tónem vyptávala „jestli si nemyslí, že by jí mnohem víc slušela nějaká hezká sukýnka“. Byla z toho přemýšlení nešťastná a unavená, a tak po chvilce usnula.
****
Dole v chodbě se zatím sešly všechny Němcovy. „Musím do Východního Mezihoří přeparkovat auto,“ vysvětloval jim Petr Němec, proč je tam všechny svolal. Aleně Němcové však podle jejího otráveného výrazu toto vysvětlení zdaleka nedostačovalo. Petr Němec se obrátil na svého syna: „Než se vrátím, dohlídneš na mámu a ségru. Vzal bych tě sebou, ale sou to ženy, potřebujou, aby na ně někdo dohlídl. A buď správnej chlap, tvrdej jako skála. Budeš?“
„Jo, tati,“ řekl otráveně Tomáš Němec.
Petr Němec už se chystal vydat ke dveřím. „Máš klíčky od auta?“ řekla Hana Němcová.
„No jo, asi jsem je nechal...“ řekl Petr Němec. Partner mu klíčky podal a on si je vzal a strčil do kapsy. Ani nepoděkoval, jako by to byla samozřejmost. „Tak to tu beze mě nějak přežijte, do večera budu zpátky,“ řekl.
„Pa, drahoušku,“ rozloučila se Hana Němcová.
„Pa, zlatíčko,“ řekl Petr Němec a odešel.
****
Melanii Navrátil probudil domovní zvonek. Přemýšlela, kdo by to tak mohl být. Pak si vzpomněla, že v tuto dobu přece čeká Mili! Rychle si obula ponožky, vyskočila z postele a vyběhla z pokoje. Doběhla k domovním dveřím a otevřela je. Byla to Mili. Usmívala se a Melanie Navrátil její úsměv opětovala.