V PRVNÍ LINII
Tělo se zoufale do země vpíjí,
a smrt všude kolem zatím mě míjí,
stále jen prší, je zima a slizko,
domov je daleko a tanky tak blízko,
sakra, proč nestřílí už naše děla,
jakoby zdechnout nás nechat tu chtěla!
Měl jsem si radši chytat své vši,
než poslouchat kaplana při jeho mši,
prý nás bůh miluje jako své děti,
a teď jeho pozdravy z nebe k nám letí,
tříštivé bomby jak plivance z pekla,
tak hoši končíme, zubatá řekla.
Tak kde jsi ty mrcho, už si mě vem!
..a rozbij mě na kousky jako tu zem!
Vem mě ty děvko do svého lože,
a ty dál spi na nebi lhostejný bože!
Řvu svoje kletby do oblak vzhůru,
ať smrtka už ukončí tu noční můru.
Vedle mě dopadlo odněkud tělo,
jako by konečně spočinout chtělo,
trup leží tady a hlava kus dál,
jako když kuželky někdo s ní hrál,
skleněný pohled upírá do dálky,
zmizela otázka,proč musím do války.
Srostl jsem se zemí já a má puška,
proč nejsem na nebi jen malá muška,
dívat se dolů na lidská jatka,
zaletět domů, kde čeká mě matka,
vedle řve poručík, vpřed rychle vpřed!
Ve světle výbuchů je jako skřet.
Malý a ohyzdný pistolí mává,
mrtvolám vojáků rozkazy dává,
pak masakr končí a letadla mizí,
nastalo ticho, tak hrozné a cizí,
tělo je kámen, nic už ho nebolí
jen cáry mé duše létají po poli..