Fyzikální a koloidní chemie aneb metla studentstva
Je 28. srpna – přesně 4 hodiny ráno - a já jedu vstříc svému osudu. Poslední zkoušce, která mě čeká před nástupem do 3. ročníku VŠCHT v Praze. Pocity? Smíšené.
Za týden intenzivního učení umím jen chemické rovnováhy, kinetické rovnice, klasickou termodynamiku, Boltzmannovu pravděpodobnost nalezení určitého stavu, iontovou sílu, nějakou tu elektrochemii…A tím moje jistota končí. Neumím vlastnosti koloidních roztoků, membránové jevy a co víc? Netuším, kolik může mít molekula vody sousedů v kapalném stavu. Prostě tragédie.
Vkládám velké naděje v to, že se ještě něco naučím v autobuse. Dvě hodiny cesty jsou přece ideální pro nějaké to dohánění restů, ne? Moje nadšení ovšem pohasne společně se světlem v autobuse. Do hajzlu! Jako správný mistr improvizace si začnu na sešit svítit baterkou…Což se ovšem nesetká s nadšením cestujících. Během pár minut jsem nesouhlasným bučením donucena světlo zhasnout.
OK, nevzdávám se. Zkouška začíná až v jedenáct. Ovšem „díky“ nejezdícím tramvajím, delší zastávce v pekařství a hlavně neustávajícímu tupému stavu mého mozku se toho už moc nenaučím. Do posluchárny přicházím akorát včas, abych stihla pokyny k testu. Vyplňuji hlavičku. Přečtu si varování, že v případě úniku testu na primát, bude vypracovaná nová, lepší a hlavně těžší verze.
No a co teď? Zbývá jediné, nakouknout do zkouškové písemky. A rázem se ocitám v sedmém kruhu pekla. První a druhý příklad?! Děláte si ze mě srandu?! Třetí příklad mě jistě zachrání… Kinetické rovnice přece umím. Hmmm. Asi jsem žila v bludu. Po hodině a půl marného boje odkládám tužku a s pocitem naprostého sebezhnusení odevzdávám test.
Byla jsem jednou ze 4 statečných, kteří vytrvali a z téhle zkoušky se neodhlásili. Ani jeden z nás to neudělal. Ani jeden z nás se k tomu ani nepřiblížil. Ale díky studentské empatii (nebo vysoké entropii v našich písemkách) jsme odcházeli ze školy rozesmátí. A taky šťastní, že se s tímhle krásným předmětem potkáme znovu až za měsíc.
A hádejte, na co se tam ještě ptali? No přece na to, kolik může mít molekula vody sousedů spojených vodíkovými můstky. Na to můžu říct jediné: „ Murphy, proč jen jsi ty zákony vymýšlel?“