Má zatracená Bohéma.
Často chodívám, v děravých kapsách pěsti.
Můj život je už jenom ideál.
Kde pod vlastním stropem vlastní žal
zapíjím za nocí v tichém štěstí.
Jediná naděje praskla ve výloze
s láskami a krásou - já psala rýmy!
Hospodou svět v těch zvláštních dobách byl mi,
černé mraky na černé obloze.
A já probděla ty krásné noci září
ležíc na zemi a cítě smrt ve tváři.
Jak padlý sníh v podmořských hlubinách.
Když se srdcem bez těla, tak jako naposledy
jsem malovala vlasy skrze drobnohledy
a snívala o fantastických tmách.