Žebrák
Prokřehlé ruce si
v prošitém kabátu zahřeje,
dechem svým orosí šály cíp.
Jen pomalým krokem
překoná závěje,
když k zemi se snáší,
bělostný sníh.
A vločky třpytí se mu ve dlaních.
Babička předčítá vnoučatům pohádku,
za okny matně září svíce.
A žebrák nahlíží do světnice.
Ve tmě ztrácí se shrbený žebrák,
ztrácí se v závějích,
ztrácí se ve tmách,
zima mu obléká slavností suknici,
prochází branou, opouští ulici.
A na všechno padá sníh.