Evoluce x kreace – mikro nebo makro?
Když Charles Darwin publikoval svou evoluční teorii, snesla se na něj taková vlna zuřivého křesťanského odporu, jakou mohli zažít snad jedině Giordano Bruno, Galileo Galilei nebo Jan Kepler, když posílali ke dnu geocentrismus. Nicméně už se neupalovalo...
Nutno všem přiznat, že námitky, které církev proti Darwinově evoluci má, nejsou vůbec bezvýznamné… Jednou ze zásadních je neexistence přechodných druhů. O co jde? Podle Darwinových představ se jedinci určitého druhu postupně přizpůsobovali svému (měnícímu se) prostředí. Např. nastávalo globální ochlazování? Lépe přežívali jedinci s hustší kožešinou, ti měli více potomků s ještě hustší kožešinou… (tomu se říká mikroevoluce). Vypadá to logicky…, jenže jak vysvětlit toto:
Při archeologických výzkumech nacházíme určitý druh po nějakou významnou dobu (miliony let) a najednou – míněno z archeologického hlediska, tedy za stovky až tisíce let – je tu zčista jasna jiný druh! Kdyby měl vzniknout mikroevolucí, tak bychom museli nacházet postupně se proměňující poddruhy, vývojové stupně. A než by se celá populace proměnila, trvalo by to ale miliony let (statistika)! Navíc se ten druh „evolučně“ postupně proměňuje (vyvíjí) pořád dál – tedy je otázka, jestli bychom vůbec našli jedince stejného druhu na celém kontinentu! Tedy taková "mikro" proměna jednoho druhu v jiný je naprostá blbost.
Jestli si teď, taron, myslíš, že jsem se zbláznil, když tu přináším důkazy proti evoluci, tak se velice mýlíš! Jde o to, že vy, křesťané, oponujete Darwinovi. Je to jako bych já si za představitele křesťanství vzal Heinricha Kramera (zřejmě autora Kladiva na čarodějnice). Teď nesrovnávám význam jejich činů, ale historickou odlišnost názorů jejich a současných. Oba se mýlili. Kramer jako člověk a křesťan, Darwin jako vědec. Kramera nebudu hodnotit, Darwina ano. On první popsal evoluci na základě svých pozorování. Z toho, co měl k dispozici, udělal nějaké závěry. Na svou dobu a možnosti zaslouží obdiv. Za vědeckou prozřetelnost a odvahu.
Ale dnes jsme někde jinde. Nové poznatky posunuly evoluci mnohem dál. Na to, aby křesťané mohli oponovat současné verzi evoluce, by bylo potřeba, aby ji někdo z nich vystudoval a pochopil.
Pokusím se tu nastínit, jak taková „dynamická“ neodarwinovská evoluce funguje. Základním pojmem je „druh“. Budu ho zatím používat tak nějak „intuitivně“, protože zamyšlení nad tím, co termín „druh“ znamená, si nechám do nějaké případné další úvahy. Proto se taky zaměřím na změnu živočišného druhu a ne na změnu druhu u nějaké bakterie nebo viru, to by bylo příliš snadné.
Takže si představme step kdesi v třetihorách plnou stád nějakých praprapra zeber. Zatím mají na hřbetě jenom jeden pruh. Teď přece jen něco k tomu druhu. Každý živočišný druh má určitý „genetický rozptyl“, říká se tomu variabilita druhu. Vzniká hlavně při spojení vajíčka a spermie. Řetězce DNA otce a matky nejsou nikdy úplně stejné (vidíme to třeba na různých barvách očí, vlasů, výšce, chorobách…). Takže když se spojují dvě nestejné poloviny šroubovice DNA, musí existovat nějaké mechanizmy a programy (na základě chemie, taron!), které si dokážou s takovými odchylkami poradit. Ovšem někdy jsou ty rozdíly v DNA trochu větší a někdy mají „poruchu“ ty samotné mechanizmy a programy. Co se stane? V případě opravdu „velkých“ odchylek nebo velkých poruch mechanizmů se prostě DNA nespojí a k početí nedojde. V případě menších se poloviny DNA spojí, ale „nenormálně“. Z jedné či obou řetězců DNA se kousek vyřízne, nebo naopak dvojmo zkopíruje…
Možná se budete divit, ale něco podobného je celkem běžné. Příkladem je třeba lidské onemocnění Downův syndrom. Zdravý člověk má dva chromozomy č. 21, lidé s Downovým syndromem mají tři – něco se „podělalo“ v okamžiku spojování DNA (jeden řetězec mohl být z nějakého důvodu poškozený). Četnost výskytu je asi 1 dítě z 1500. Chci tím říct, že ty genetické změny vznikají se statistickou pravidelností.
Ovšem nemusí se kopírovat (vystřihávat) jen celé geny. Mohou to být větší (chromozomy) i menší kousky (úseky) DNA. A nemusí vést k „nenormálnímu“ (chorobnému) stavu jako Downův syndrom (nebo třeba různě superženy se znásobeným chromozomem X). Spousta lidí má takové „odchylky“ DNA a neví o tom. Někdy taková malá mutace může být i přínosná – kupříkladu nepatrné procento lidské populace má mutaci, která způsobuje, že jsou prakticky imunní k HIV. Jiným příkladem je mutace, díky níž se lidem tvoří enzym laktáza, který štěpí mléčný cukr. Tato mutace vznikla (respektive rozšířila se – viz níže) teprve v éře pastevectví a dodnes jsou jedinci, kteří tento gen nemají. (Mimochodem – a mimo hru, s laktázou je spojena další mutace. Ten gen získaný někdy před 7 nebo 8 tisíci lety je vázaný na další úsek DNA, který ho „vypíná“ v dospělosti. Velká část dospělých tak ztrácí schopnost trávit kravské mléko – nesnáší ho. Ale třeba já jsem „dvojitý mutant“, onen „vypínač“ mi nefunguje, mám mléko rád pořád.)
Vraťme ale se k našemu stádu praprapra zeber s jedním pruhem. Miliony kusů se prohání stepí. Občas se narodí zebra se zdvojeným kouskem DNA, která má dva pruhy. Má ovšem problém. Tím, že vlastní delší DNA, tak se prakticky nemůže dál množit – není schopná s původní jednopruhou praprapra zebrou zplodit potomka. Nebo se občas vyskytne zebra s proužkovaným ocasem, která má navíc jeden žaludeční enzym, který rozkládá ostrý a tvrdý druh trávy. Ta tráva se ale skoro nevyskytuje, takže jí je to k ničemu.
Tak, až sem to je zřejmě přijatelné jak pro křesťany, tak pro klasickou Darwinovskou teorii. Teď to ale začne být zajímavé. Ty zebry nežijí ve stepi samy. V kondici je udržují praprapra lvi a kromě toho je otravují všudypřítomné viry. A ke všemu se mění klima.
Ty viry jsou hezký mrchy. Mutujou jedna radost a vždycky tak po sto letech se vyvine mutace, která je pro praprapra zebry pěknou metlou. A jednou za tisíc let vznikne extra mrcha, co vybije polovinu stáda. A jednou za sto tisíc let zmutovaný vir vybije celé stádo.
Teď to právě nastalo. V jednom místě se objevil zebrovražedný virus. Nemocné – slabé kusy se stávají snadnou kořistí lvů. Zbytky zatím napohled zdravých jedinců se přidávají k dalším stádům a roznášejí virus dál. Nemoc se šíří stepí a nechává za sebou statisíce umírajících kusů. Než se nemoc rozšíří napříč kontinentem, trvá to roky, možná desetiletí. Tak, jak postupuje nemoc, postupují smečky lvů, které se nekontrolovatelně množí a tloustnou.
A najednou se ukazuje, že naše třípruhá chudinka má zásadní význam v evoluci – genetická změna ji činí imunní vůči viru. Ta třípruhovost se vyskytuje třeba v poměru 1:100 00, jenže mezi milionem kusů jich je 10! A ve stádech jsou desítky či stovky milionů… A jak se vymírající stáda spojují, stane se, že se objeví dvě třípruhé v jednom stádu. Ty se ovšem mohou dál množit! Mají stejně dlouhou DNA a třeba se u jejich potomků znásobí počet pruhů na čtyři a ještě zvýší odolnost proti viru!
A nemoc pokračuje dál – až zůstalo stádečko třípruhých zeber a za nimi tisíce lvů. Hladových lvů! Najednou nemají co žrát. Pokud se podaří třípruhým uniknout lvím zům (jsou zdavé a rychlé) a založit stádo, během stovky let zaplaví čtyřpruhé zebry kontinent.
A jsme doma – za archeologický okamžik se milionová stáda jednoho druhu (dvoupruhých) změnila na milionová stáda druhého druhu (čtyřpruhých) – a to bez přechodného druhu, respektive ten přechodný druh třípruhých byl přítomen v nepatrném počtu součastně u dvoupruhých i možná u čtyřpruhých jako „variabilita druhu“.
Konec pohádky? Kdepak! Máme tu lvy – hladové a oslabené. A žerou zahnívající mršiny zeber plné virů. Třeba se nějakému zebřímu viru podaří v rámci „variability druhu“ (mrchy viry mutují pořád o sto šest) napadnout lvy! A pohádka se může opakovat. Jestlipak mají i lvy dost velkou variabilitu druhu, aby část přežila?
Nebo se třeba se nějakému viru podaří zmutovat a napadnout i třípruhé nebo čtyřpruhé prapra zebry. Že by mohly úplně vyhynout? Jo, však taky miliony druhů vyhynuly – z různých evolučních příčin.
A třeba ještě ke všemu změna nastává klimatu (klima se mění furt fest!) a místo měkké a šťavnaté trávy vyroste v průběhu několika desetiletí jen ta suchá a tvrdá. A teď se projeví obrovská výhoda té zebry s pruhovaným ocasem a jedním enzymem navíc, ostatní vymřou hlady…
Tak co? Vidíte ten rozdíl mezi darwinovskou poklidnou evolucí a touto „dynamickou“? Ty skokové změny související s genovou variabilitou, klimatem, nemocemi a já nevím s čím vším dalším? (meteority, sopky, kosmické záření…). Kdy se objevuje nejvíc nových druhů? No, po období zvaných „Velká vymírání“, kdy spousta „starých“ druhů zmizela a objevily se nové – které přežily změněné podmínky…
Samozřejmě, čím menší je areál, kde druh žije, čím méně jedinců, čím menší variabilita druhu, tím spíš při nějaké „pohromě“ úplně vyhyne. Současným příkladem takového vymírajícího druhu je tasmánský ďábel. Kosí je choroba se stoprocentní úmrtností. Pokud se rychle neobjeví odolný jedinec (tedy nejlépe dva různého pohlaví), bude za pár let jen vycpaný v muzeu.
Konečně, něčím takovým prošel i člověk, Z DNA mitochondrií (dědí se jen po matce) vyplývá, že osud lidstva zřejmě v jednom okamžiku visel na vlásku, tedy na jedné jediné praprapramáti! Že by se jmenovala Eva?
Tak co, taron, stále ještě budeš tvrdit, že makroevoluce = skoková změna druhu je evolučně nemožná?