(autor: Poustevník)
Měsíc
O půlnoci rozjímaje
ve větrném dýmu
spatřil jsem jej ve světlé černi
- oděn v purpurovém závoji
a změti mraků hněvu
a melodií slastné temnoty.
Kdo pomůže jemu,
siluetě prázdnoty?
Věčná bílá clona.
Starodávný poutník sama.
Slyše své kroky v souzvuku větru,
bijícího srdce,
znášejícího se pohledu
k oblakům jemu.
A zpět k ledu,
hladce k okultismu.
"Proroku" dím,
"což mohu toto snášet?"
"Což najdu balzám v smrti,
zdali to tvá věštba uhádne?"
Jsem uzavřen ve světech
fantastických,
kde hodiny odbíjejí
velice pomalu, (a tiše...).
Smířen sám se sebou,
což je to kletbou mou?
A ty jsi stále sám a tiše,
touláš se po vesmírné cestě.
A na stejném místě
jasnozříme tvoji moc,
kde jsi pánem tuto noc
v plné temné síle...
Postav mi sen,
kde žádný pes nezavyje
v šelestu stromů,
kde moje mysl
ve smysly splyne...
- v utichajících kapkách jen,
které naznačují příští den.
V tobě úplném
vidím nekonečný svět.
"Ty, bludná planeto, která
nám ozařuješ cestu teď."
Svou mystickou zář
nám poodhaluješ jen.
Sním, je toto ten sen?
Sen, který nám otvírá mysli
a zhmotňuje smysly?
Ve spirálách větru nám klíčník,
coby bůh nebes Úranos,
rozevírá brány.
Což je toto pouhý epos?
Nuž, patří ti můj dík.
Nahlédnul jsem do tvého nitra
uvědomiv si pravou podstatu
smrtelného světa.