(autor: Tom)
Kniha života aneb Tvář na dně sklenky
Bylo mi tehdy asi sedmnáct let, když jsem vlezl do hospody. V kouři jsem spatřil významné posunky mých přátel, kteří mne do toho navedli. Potkáš nové lidi. Tolik příběhů neuslyšíš nikde jinde. Hospoda... to je škola života, kámo, všichni mi říkali. A já, se nechal zlákat. Stál jsem ve dveřích, odhodlán a plně připraven se socializovat. V kapse krabička startek a pár drobáků. Když jsem vstřebal pár nepříjemných pohledů, vykročil jsem k ohnisku všeho vědění – bar. Sedl jsem si, vytáhl cígo a drsně se zatvářil. „Pivo prosím.“ Barman o mě zavadil úšklebkem. „A osmnáct máš, kovboji?“ Ani nečekal na potvrzení a už naléval, zatímco mi několikrát srdce padalo do slipů a vyhupovalo se zpátky někam do krku. Trvalo mi skoro jedno celé pivo, než jsem našel svou rovnováhu. Mohl bych navázat nějaké přátelství, řekl jsem si, obrátil jsem se na spolusedícího a požádal jej o sirky. Pohlédl na mé užmoulané a uslintané cígo, zasmál se a dál mě ignoroval. Ve sklenici, na dně, jsem ve zbytku svého prvního piva koukal na sebe. Kolem mě rušno, živo.
Dnes je venku ladovská zima. Každý je zapadlý ve svých iglů. Ven jít je sebevražda, doma nuda. Co dělat? Potkáš nové lidi. Tolik příběhů neuslyšíš nikde jinde. Internet... to je škola života, kámo, vrčí na mně můj nový počítač. Dnes, jak předtím, odhodlán, stojím na prahu všeho vědění. Co dříve pro mě nebylo dostupné, nebo jsem se bál toho dostoupit, mám hned před sebou. Na tyto stránky můžete jen, když máte osmnáct let. Je vám osmnáct? Ano, ne. Už dávno mi je. A tak je toto ovoce nezakázané. Chce to něco víc, nějaké dobrodružství. Stahuju filmy a hudbu, přihlašuju se k nelegálním organizacím. Ale srdce mám tak klidné, když nikdo nehlídá. Co teď? Jsem omrzlý a zklamaný. A pak se rozpomenu. Jdu k ohnisku všeho vědění – Facebook. Fejsbůk, kniha tváří, kniha života. Jak jednoduché zpřátelení za pár kliků. Váš návrh na přátelství byl ignorován, mi kazí počáteční radost. A zatímco to všude kolem žije, já mám zas před sebou dno sklenky.
To je asi na sebevraždu, říkám si. Obleču spodky, tílka a trička, svetry a jeden kabát. Jdu se probrodit do míst, kde to znám. Útulný nápis Hospoda už na mne čeká. Zvládl jsem to, s tou sebevraždou jsem to asi trošku přehnal. Teď stojím na prahu všeho mého. V kouři sedí mí přátelé a už na mne mávají. Pokyvuju hlavou a přisedám k nim. Něco popijem, pokecáme a po cestě domů postavíme i nějaké to iglů, možná sněhuláka.
Jsme na tom všichni stejně? Facebook, hospoda? Když člověk chce, tak se asi seznámí všude. Jen by mne zajímalo, jak lidi u monitorů postaví venku toho sněhuláka.