(autor: Homér)
Karibik za knedlík
Mě každou chvíli něco napadne,
pak to někam zapadne, záhadně,
většinou ty nejlepší myšlenky,
drobné vzrušující křehké milenky
Zachytit je svěrkami do bloku,
je nutné,nestřílet od boku,
rok od roku si psát do deníku,
storky od vystoupivších námořníků
Na lodi se neděje skoro nic,
tak to doháníme v přístavech,
a na ostrovech šklebíme se do opic,
ony na liánách a my na lanech
Kokosové mléko s rumem,
a pečenými banány,
krávy s sebou nevozíme
vlny tančí kankány
A když bouřka ze všech směrů,
láme ráhna, plachty trhá,
myslíš potom na svou ženu,
jak spí tam kde končí mlha
V člověku je zlo i dobro,
Satan Boha pomiloval,
jsme výsledky jejich práce,
literát to popisoval
Když vysvitne náhle Slunce,
barevnější má fasáda,
pak i rybky v malé tůňce,
plují výš, tam to nakládá
Když vítr čechrá hladinu,
vlnky tančí kankány,
pak v tu samou vteřinu,
plachtí mraky nad námi...
Mechanický pomeranč,
leží na Pěně dní,
Dopis otci, malý revanš,
jeho duše-Betonová zahrada,
Starý kapitán odešel na oběd a námořníci převzali velení,
Zápisky starýho prasáka,
ty už má Miliš v Olomouci,
Těžký časy,
Muži a ženy,
Básnické dílo
Co mám taky dělat na lodi, že jo? Už měsíc a 5 dní jsem neviděl strom. Tak čtu jak posedlej. Zkoumám styly. Tohle se mi teď válí na zpuchřelé vrzající podlaze v mé skromné kajutě. Nevím co tu dělá televize v roce 1836, ale já se nikdy nezaobíral detaily. Vždycky jsem toužil po Podstatě. Jeden můj dávný přítel, právě kvůli detailům, hodně rychle sešel. Když mohl mít holku, tak se mu na ní vždycky něco nelíbilo. Ta poslední byla krásná houslistka, každý druhý čtvrtek se opila a šla s přáteli zpívat na karaoke párty. Většinou si dala tak tři hitovky. Její Nonstop od Michala Davida patřilo k oblíbeným vystoupením. Ta se s mým bývalým kamarádem rozešla bez důvodu. A víte co to znamená, když se s Vámi rozejde někdo bez důvodu? Já nevim, ale myslim si, že jde o problém v Sexu. Neuspokojení. A tak se můj známý (mimochodem, rozkmotřili jsme se kvůli penězům, on je chtěl a já je neměl) plácá v životě jak kapr po povodni. Na nejisté podmáčené louce svým dobrým dnům rezignovaně mává ploutvičkami. Přeji mu co nejrychlejší druhou povodeň, aby ho spláchla zpátky do řeky, dokud je ještě čas. Nikdy nebude muset bydlet s ukrajinskými, moldavskými a slovenskými dělníky na ubytovně. Jedna koupelna pro stopadesát lidí. Umíte si to představit? Imagine, there´s no heaven. Ale o něj bude vždycky dobře postaráno. Maminka mu vždycky umyje pindíka, když mu bude nejhůř. Možná to tak má bejt a možná taky ne. Dost dětí od rodičů něco očekává, a ono nepřijde vůbec nic. Nejlepší impuls k osamostatnění. Ono je totiž celkem směšné, když třicetiletý ajťák s palačinkou na hlavě a kečupem od Mc.Donald na košilce, poslouchá maminku na slovo. Ona mu za to tu košilku zas ráda vypere. Být na jeho místě, tak do tý pračky strčím radši hlavu. Má duše se každým dnem uzdravuje z věcí, které se staly před léty. Až bude úplně zdravá, tak Vám ukážu. Posbírám ve městě všechny psí výkaly. Chodníky i chodníčky, trávníky i trávníčky, nikde nebudou hnědožlutočerné šmouhy ani šmouhyčky. Všem autům vypustím gumy. To zas bude podstatných problémů. Lidé se dostanou později do práce, která je stejně nebaví, ale alespoň někteří půjdou pěšky po krásně čistých chodnících. Jednou Vám ukážu. Michale Vieweghu, vyzývám tě na souboj! Ty rozmazlený, nevěrný, slizký spratku. Jsem napůl Rom a napůl Mongol, jsem Křesťan a jsem Žid, jsem děsně chudej a zároveň bohatší než většina, jsem nula i jednička, jsem slepej a přitom vidím, mám tělo a nemám tělo. Jsem součást všechno a sám jsem nic. Sám jsem všechno a v součásti jsem nic. Jsem jakýsi Michal odkdesi. Určití lidé (rodiče, spolužáci, někteří známí) mě v dětství neustále shazovali, a tak se ze mne stal úzkostný, nedůvěřivý a plachý člověk. Dnes už asi chápu proč to dělali, sami nebyli spokojeni se svými životy, a tak se potřebovali odreagovat tímto způsobem. Bezdůvodně napadaný slabší jedinec, se z toho může časem dostat, stačí se vymanit z dosahu a vlivu tyranů, poté se může stát mnohem silnější osobností než byli jeho trýznitelé. Na základní škole je to pro některé děti opravdu hodně těžké. Pamatuji se, jak jedna prostorově výraznější dívka napsala milostný dopis chlapci, který se jí líbil. On si ho přečetl, vstal, něco vulgárního zařval a dal jí několik ran pěstí do ramenou a do zad. Kdyby byla hubená, s andílkovitým obličejem, dlouhými vlasy po zadek atd, tak by ji odepisoval dodnes. Kde je teď ona, nevím, ale má se určitě lépe než on, v maloměstě, několik let závislý na pervitinu, pracující za katrem. Ten co týral mě, je závislý na heroinu, rovněž v maloměstě, po stavbách pracující. Vím, že jsme na tom všichni stejně, narodili jsme se a nevíme, co s tím. Někteří už vědí, a to je dobře. Každý máme občas deprese. Někdo hlubší a delší, někdo je jen po ránu trošku rozmrzelý. Já jen vím, že je to nádherný pocit, když se rány na duši mění v jizvy a když ty jizvy vyhlazuje jakýsi záhadný laser. Mějte hladkou lehkou duši, to každému tuze sluší.