(autor: Homér)
tele miluje krávu
Za ty svoje předsudky bych si dal koule do svěráku,
šli by jsme nocí po hlavní a zastavil nám němec,
co jel na diskotéku,
když vidím nebo slyším němce tak si představuju samej hnus...
často se mýlím,
čato něco míjím,
ano, hulil jsem, měl jsem dready,
dlouhý a pěkný,
lepily se na mě holky a lepí se i teď,
jeden Ind, se kterým jsem se seznámil na proklínaném i milovaném,
mi na zeď napsal,
tráva je někdy zelenější na druhém břehu
Seděli jsme na tej skále,
u starýho hradu, kam házeli do hladomorny zlobivé Přemyslovce,
kopce mizely v oparu a já držel za ruce všechny lidi v depresi,
můj děda má rakovinu a druhej je psycholog,
a moje máma je nemocná,
nikdy nehrála, ale chtěla přestřihnout pásku,
stokilometrový výhled,
nekecám,
mám i nemám povrchnost,
když mlčím tak nemám co říct
To si radši šáhnu na tvoje...
představ si co chceš,
třeba že všichni žijou v míru,
ta struna bez kytary co na Korzice přišla o panictví,
začala znít a začala hnít,
zaobalená odhalená pravda,
začínám šišlat a začínám mít chuť na cokoliv
přešlo mě to,
a v tom je hnus i krása alkoholu i života,
pomíjivost