(autor: milancholik)
Karavana
Karavana bílých vozů táhne krajinou,
v jedné vteřině
jako Ty v peřině
v klidu spočinou;
nad mořem z blankytu vlaštovky krouží
- žádná hnízda, žádné jistoty,
mít kam se vracet…
Jen stíny škaredé srkají z louží…
Neznám Tvou tvář, a přece jsi to Ty
- můj věrný rádce.
Co se vlastně v mracích skrývá ?
Na to jen hlava obra moudře kývá,
musím už domů - už se připozdívá,
už musím…
Píšem si stále stejné dopisy
- beze slov - ale otázek je dost;
a oba víme, vše se vším souvisí,
jen se ptáme a zbývá málo času na radost.
Měsíc zve k podvečeru při kávě,
obrazy v paměti svléká.
Čistá voda chutná jako Bikavér
a život nás teprve čeká.
Duše klopýtá cestou k místu,
kde jde čas pozadu vpřed;
ty chvíle vnímám jak doteky listů,
jako hedvábný pléd.
Sedím Ti u postele,
mraky jak peřiny,
dny jako vteřiny
kalupem plynou;
všechno je, jak má být…
Zítra dvě duše v jedinou splynou...