(autor: Miro Sparkus)
Mezi nebem a zemí
Mezi nebem a zemí
Uprostřed pískoviště bez konce,
přímému slunci vystaven.
Je – sám,
ztracený,
jak v šachu opuštěný král.
Vody v čutoře se nedostává,
oáza je pouhou fatamorgánou.
Je – sám,
bez naděje,
jíž mu vítr odvál.
V černém hávu zahalen,
prodírá se nekonečnými dunami.
Je – sám,
vyčerpán,
pomalá smrt bere si ho na paškál.
***
*
Vidí stromy, vidí louky,
vidí moře, celý oceán.
Také lásku,
přátelství,
vidí
...
cítí,
jak stává se z nich jenom klam.
*
***
Mysl chtěla by utíkat,
ale tělo se jen plazí.
Vidí – cítí,
a proto,
cestu pískem si prodírá.
Přál by ptákem se narodit,
roztáhnout křídla a nechat se nést.
Vidí – necítí,
a přesto,
bojuje, aby víčka nezavíral.
Chtěl by se probudit z noční můry
která stala se realitou.
Nevidí – necítí
...