(autor: milancholik)
Je to tak prostý
Je to tak prostý -
čekat, až se ti ozve starý přítel,
s kterým si poslední dobou nerozumíte;
je to jak ostych
z něčeho nevyřčeného,
je to jak ostych
před útěkem ze zajetí.
Zkusím to roztít,
když už mi nože trčí v zádech
ještě se snažím o poslední zoufalej nádech;
zkusím to postý
bránit ten kus srdce svého,
zkouším to postý,
jak už mnohokrát předtím.
Málem bych věřil, že se dá čekat,
že pokaždé břehem končí řeka,
málem bych čekal, že mi řeknou
tu pravdu krutou, ale pěknou.
Málem bych na konci každé cesty,
sčítal své úspěchy a svoje resty,
málem bych řek’ si „Je to mou vinou,
když jste se rozhodli pro cestu jinou...“
Nechci být špatný prognostik -
bude to těžký, ale já se snažím...
Jestli je peklo, ať v tom pekle se smažím.
Je to tak prostý
a je v tom cosi zlého;
když se spalujou mosty,
vždycky někdo z nich sletí.
Je to tak prostý -
až s úderem do strun zazní jejich sóla,
skončí má další životní kapitola...
Už nečekám hosty
u stolu prostřeného,
nechci být sprostý,
a už vůbec ne ten...
...kdo málem věřil, že se dá čekat,
že pokaždé břehem končí řeka,
málem bych čekal, že mi řeknou
tu pravdu krutou, ale pěknou.
Málem bych na konci každé cesty,
sčítal své úspěchy a svoje resty,
málem bych řek’ si „Je to mou vinou,
když jste se rozhodli pro cestu jinou...“