(autorka: Singularis)
Vamesa a Vanesa 39: Nůše
Toto dílo je vytvářeno člověkem, s podporou generativní umělé inteligence.
Kapitola 39: Nůše
Vanesina léčba zabrala a Josef se už za několik dní začal cítit lépe. Dny mezitím plynuly a v mlýně bylo pořád spousta práce.
Zpráva o Vanesině léčení a Josefově uzdravení se po vesnici rozšířila během pár hodin a do mlýna začali chodit lidé se zdravotními problémy: s bolavými klouby, poškrábanými koleny, někomu se dělalo špatně od žaludku, jiní přicházeli zase třeba jen s poškozenými vztahy v rodině. Protože její rady skoro vždy fungovaly, vyhledávalo ji stále víc lidí, někteří přicházeli i ze sousedních vesnic. Naslouchala lidem a rozuměla jim, často věděla, co pomůže na jejich nemoci, a i když to nevěděla, dovedla je alespoň utěšit. Její hlas byl klidný a rozumný.
Jednoho večera si s Vamesou a Vanesou promluvila Lucie. „Vy dva jste si zasloužili svoje místo v naší vsi,“ řekla teplým, milým tónem, jaký u ní byl vzácný. „Nejen jako pomocníci, ale můžete zůstat s naší rodinou, jak dlouho budete chtít, třeba i napořád.“
Vamesa byla překvapená, ale Vanesa se jen usmála a řekla: „Děkujeme.“
Domluvili se s Lucií na tom, že si přinesou zbytek věcí a v mlýně se usadí. Aby to nenarušilo práci, vyrazili v neděli dopoledne. Byla to jejich poslední zamýšlená cesta do Dvojčatiště. Cestu znali. Ubíhala jim rychle a dorazili tam ještě odpoledne. Vše bylo na svém místě, tak to sbalili a připravili se ke spánku.
Když naposledy usínali v chatě, kterou ještě donedávna považovali za svůj domov, venku foukal slabý vítr a na stromech šumělo listí.
Vamesa se podívala na strop. Chvilku mlčeli, ale v mysli každého z nich se odehrával příběh, jak si představovali svoji budoucnost v mlynářově rodině.
Vamesa vydechla. „Přemýšlela jsem o něčem...“ řekla. „O tom, jak jsem chtěla být turistickým průvodcem. Vážně jsem si to myslela. Že tak budu užitečná a lidé mě budou mít rádi. Ale...“ zaváhala a podívala se k oknu. „Myslím, že jsem si uvědomila, že to není to, co opravdu chci.“
Vanesa se k ní otočila. „A co tedy chceš?“ řekla jemně.
„Asi chci hlavně být s lidmi, kteří jsou mi blízcí,“ řekla Vamesa. „Když jsem poznala Josefa, Štěpána, Barboru a ostatní, uvědomila jsem si, že nepotřebuji davy cizích lidí. Nemusím vysvětlovat les lidem, kteří ho stejně nepochopí, i když si pořád myslím, že elfové v tomto lidi podceňují. Chci asi hlavně k někomu patřit, ale jinak než patříme k sobě my dva.“
„My jsme si blízcí až moc,“ řekla Vanesa.
„Přesně,“ řekla Vamesa.
„Ale to není špatně, jen je to jiný druh blízkosti,“ řekla Vanesa.
„Čteš mi myšlenky,“ řekla Vamesa.
„Mluvíš mi z duše,“ řekla Vanesa.
A pak se oba zasmáli.
„A co ty?“ řekla Vamesa. „Jsi šťastná jako léčitel? Myslíš, že jsi našla svoje místo?“
Vanesin hlas byl tichý, ale sebevědomý. „Myslím, že ano,“ řekla. „Kalinčin Mlýn potřebuje léčitele. Je to přesně místo, kam se hodím. Potřebují někoho, kdo by jim mohl naslouchat, kdo by jim poradil a kdo by uměl namíchat bylinky.“
Vamesa se usmála. „Jsem ráda, že jsi šťastná.“
Vanesa sevřela Vamesinu dlaň. „A já jsem ráda, že jsi šťastná i ty.“
„A mám radost, že jsme oba šťastní,“ dodala Vamesa.
Vítr zeslábl a v tom tichu usnuli. Jejich sny byly něžné a plné naděje.
Druhý den ráno se probudili a vstali skoro současně.
„Rána začínají být chladná,“ řekla Vamesa jemně. „Myslím, že brzy budeme potřebovat teplejší oblečení.“
Vanesa chytla sourozence za ruku a usmála se. „Dostaneme je,“ řekla s náznakem ujištění.
Posbírali všechno, co jim patřilo, hlavně Vamesinu encyklopedii, vlněné koberce, sklenici medu od Alžběty Wren a Vamesinu nůši z klestí. Věci, které tam byly už před jejich příchodem, uložili do sklepa.
Tiše se rozloučili s chatou na vrcholu kopce v srdci lesa a vyrazili na cestu do svého nového domova. Tentokrát šli pomaleji, takže dorazili až večer. Přivítal je Josef a Lucie jim ukázala místo, kam mohou svoje věci uložit.
Vamesa byla na svoji nůši náramně hrdá, a tak ji ukázala Lucii.
Lucie přejela prsty přes okraj. „To je pěkný kus práce,“ řekla, „ale od někoho, kdo to moc neumí.“
Zavedla Vamesu do místnosti, kde leželo šest nůší od profesionálního košíkáře.
„Neuraz se, ale naše nůše jsou od zručného řemeslníka, který je už dělá desítky let. Jsou pevné a praktické,“ řekla Lucie.
Vamesu to mrzelo, ale když si zblízka prohlédla jejich nůše, musela Lucii dát zapravdu. „Chápu,“ řekla, „ale nikdo učený z nebe nespadl, to přece není chyba.“
„Máš pravdu,“ řekla Lucie. „Není to tvoje chyba. Ale to klestí, ze kterého je, se bude hodit v zimě na podpal.“
„Co?“ zděsila se Vamesa. „Ale tu jsem udělala já! Možná není tak pevná a praktická jako ty vaše, ale... ale...“
„Už chápu,“ řekla Lucie. „Pro tebe to není jen užitná věc vyrobená z náhodného klestí v lese jako pro ostatní. Pro tebe je to vzpomínka...“
„Ano,“ řekla Vamesa.
„Pak si ji můžeš nechat,“ řekla Lucie. „Bude tvoje a jen tvoje.“
„Děkuji,“ řekla Vamesa. „Není to jen klestí. Je to součást mé cesty. Památka na to, jaká jsem byla a už nejsem. Udělala jsem ji, když jsem byla v lese pár dní a věřila, že tam mě čeká budoucnost.“
Luciin výraz změkl. „Rozumím,“ řekla.
„Děkuji,“ řekla Vamesa a v jejím hlase byla cítit úleva. „Nemyslela jsem, že ostatní mohou vidět tu stejnou věc až tak moc jinak.“
Lucie se slabě usmála. „Chápu, ale je to tak. Proto jim musíš vysvětlit, proč ti na ní tak záleží.“
„Děkuji,“ zopakovala Vamesa a šla si odpočinout. A těšilo ji, že ji Lucie pochopila a že její nůše je v Luciině domácnosti v bezpečí.
(c) 2026 Singularis
Podléhá licenci Creative Commons Attribution-ShareAlike 4.0 International
﹤https://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0/﹥