(autorka: mii_am)
Podzimní setkání
Každý rok projíždí potají
na mlžném koni po kraji
rytíř ve zbroji zlaté.
Jen stopy kopyt v blátě
po sobě zanechá.
Plášť zelený z hrubého sametu,
v modrých očích stopy po létu,
v nich záchvěv slabé melancholie
i v krajině zanechá.
V brašně jablka a pár ořechů,
rozdává pro cizí útěchu,
tomu, kdo šel dlouho bez oddechu,
zlatý penízek na cestě zanechá.
Potkali jsme se náhodou,
šla jsem se starou nádobou,
ke studánce lesní pro vodu,
za slunce východu.
V duši poryv zanechal.
Podala jsem jezdci vodu k pití,
zahlédla snad jiskru v oku svítit?
Úsměv jeho milý,
zahřál mi nitro na chvíli,
polibek na líci mi snad zanechal?
Vytratil se záhy okamžik prchavý,
vánek se letmo opřel do trávy,
zavřela jsem oči do snové představy.
V nádobě penízek zlatavý,
po sobě zanechal.