(autor: Dandy)
Když plachost rozkvétá
Kopretiny svlečka, za větou dlí tečka.
Touhu neukojí, pod srpchou ve své zbroji,
plachost stéká z kůže, na rtech kvetou růže.
List na něm psáno,
že prý bude ráno tělo milováno.
Zase za větami tečka, v došlapu dečka,
z těla zvonky deště, chce užívat si ještě.
Zvonek v rozjímání, osuška vše schrání, .
Pohled do kukátka, už ví, že pusa bude sladká.
Zápatka a klika, tak sladce zacvrdliké.
Ztratila se plachost, odhalila nahost.
V náruči se vznesla, jak poklad ji nesla.
Tak splnilo se přání, přišlo milování.