(autor: GULI)
ČLOVÍČKU
Kam jsi to zabloudil,příteli človíčku,
opouštíš světlo,a vítá tě stín,
věčnost ti pomalu umírá na víčku,
bolest je průvodce,branou k nám klín.
S křikem se človíčku sám na svět dereš,
a hned ti z lásky první facku dají,
tak brzo můj příteli,kříž svůj si bereš,
tolik toho beránku život ještě tají.
Zaťaté pěstičky,chlad strach a tíseň,
moc rád bych pomohl maličký poutníku,
vím,zmizela beze slov laskavá píseň,
znovu se vrátí až přijde čas hrobníkův.
Anděl dnes nestíhá,má hodně lítání,
neboj se maličký,nepřijdeš zkrátka,
po těžké noci zas přichází svítání,
a hřejivá náruč,něha,tvá matka.
Ten malý kabátek nemůžeš vrátit,
možná snad jednou,až půjdeš zpátky,
a lehce se človíčku můžeš sám ztratit,
než odložíš kabátek,těsný a krátký.
Nikdy se den a noc nesejdou spolu,
a štěstí dál bude unikat bolesti,
ty človíčku,podobný křehkému stvolu,
musíš se ke světlu temnotou proklestit.