(autor: Oskar Koblížek)
RETRO
Tak mě včera urazil náš mladej. Přišel a chvíli nerozvážné stepoval kolem. Znenadání se mě zeptal, jestli jsem někdy měl gramofon. Řekl jsem, že za nás měl gramofon každej a že neznám většího potěšení, než roztočit na pětačtyřicítku Suzi Quatro nebo Marylu Rodowicz. Podíval se na mě mírně nechápavě a zeptal se mě, jestli to jsou nějaký nahrávací společnosti. Když jsem mu ostře vysvětlil, že to jsou zpěvačky, soucitně se na mě podíval s nutkavým pocitem mě pohladit.
Pak mě překvapil otázkou, zda se u gramofonu dal upravovat zvuk. Zeptal jsem se ho, jak to jako myslí. Prej jako ztišovat a zesilovat. Řekl jsem mu, že jsem v žádném případě nežil za Edisona a že se mi na gramci rozhodně neotáčel voskový váleček a nezpívala z roury Emilie Kittlová.
„Samozřejmě, že jo!“
Můj břitký humor zjevně nepochopil a podmračeně si mne prohlížel. Mávl jsem rukou.
Netrvalo dlouho a dožadoval se odpovědi na otázku, zda taky při hraní desky praskaly. Zjistil jsem, že je momentálně pod vlivem nějaké retro nahrávky, kam byl digitálně vložen praskot starých desek kvůli autentičnosti a že prej je to „maso“. Kývl jsem. Po chvíli přešlapování z něj vypadla otázka, jestli byla už i sluchátka. Jasně, že jo! To už se o mě pomalu pokoušely mrákoty. V okamžiku, kdy se zeptal, zda jsem je musel držet v ruce nebo už byly nasazovací na hlavu, jsem si musel okamžitě změřit tlak a vzít si prášek. Opáčil jsem, že jsem nežil v pravěku a že ve sklepě mám náhodou ještě krabici plnou vinylových „cédéček“. Tím jsem ho zjevně překvapil a očividně vykolejil.
Vylíčil jsem mu, že dokonce v sovětském časopisu Ogoňok vycházely i plastový modrý desky, co si mohl strčit srolovaný do kapsy, donést ke kamarádovi, tam zanořit do drážek jehlu s přenoskou (to nevěděl co to je) a trdlovat při nějaké častušce nebo si poslechnout procítěně čtenou pohádku v ruštině. To už zase málem omdlel on a úder mi vrátil otázkou: „A mohlo se to přehrát víckrát?“ A tak jsem rezignovaně mávl ploutví, odkázal ho na internet a nasypal si do dlaně další prášek. Ani nevím, na co byl.
„A za vás nebyl internet?“ ozvalo se ještě mezi veřejemi, když odcházel. Tohle už ani prášek neustál a probral jsem se k vědomí až večer….