(autor: človiček)
Syndrom opuštěného hnízda
Své ratolesti posouváme k této životní etapě a když roztáhnou najednou křídla-- Vaoouuu!
Koukej mámo , Nikolka a letí. Jak je to možný??
A pak se vzdaluje a vzdaluje a po čase jenž je mžikem s ní přilétne jiné opelichané mládě- sameček (potetovanej), jak jinak!! Vy chcete mít plný hnízdo jako za starých dobrých časů a tenhle mladej opeřenec vám to hatí. U první dcery jste to ještě nějak dali, protože druhá mohla dělat náhradníka, ale teď jde do tuhého. Jenže to havranpírko si hned začne stavět svoje hnízdo, z klacků jak jinak, konstrukčně je to jalové, ale snaha tam je a jak se ti mladí pořád těmi svými křidýlky při letu oťukávají, hladí...fujj.
Co mi to jen připomíná? Už vím! Ti opelichaní naháči vypadají úplně stejně jako já a moje žena před 30 lety. No to mě poser!
Pomůžete Nám s pračkou? No jó!
Půjčíte mi káru? No jó!
Tu skříň a stůl už nepotřebujete? No jó!
Tati mohl bys mě založit? No jó.
Pravda je , že neotravují zase tak často a člověk pomůže, už jen proto, že je starší havran a mladým to ukáže, jak se to má dělat a jací jsou to moulové.
Paní havranice smutně vše sleduje z hnízda, počítá si peří- hodně jich poztrácela, než ty mláďata vypiplala. Je z toho zmožená, křídla má vytahaný a kormidlo trochu zanáší při přistávání.
Večer se vždy havraní mazáci potkají v prázdném hnízdě a bilancují každý sám. k sobě otočeni zády. Metály se nerozdávají, a jim je divný, že je nikdo nepochválil, co to bylo létáního!. Zahořklí se pouštějí jeden do druhého, vyzdvihujíc si navzájem klady a zápory (záporáka vždy hraje havran) Slyšíte to krákání??
A tak beru do zobáku propisku a píšu tyto řádky. Znáte to, sdílená starost, poloviční starost.
KRÁ KRÁ Krá.....šky..t. (-: