(autor: Proscriptus)
Rebelové
Na počátku byli pouze důvěřiví snílci
věřicí ve vlídnost a lidskost širého světa.
Časem uzřeli pravdu, jací byli pošetilci.
Zděšeně koukali, když odhrla se ohavnostmi silueta.
Nevěděli, jak se smířit se všudezdejší surovostí.
A tak se začli často stranit jakékoliv společnosti.
Krásná lež je srdci blíž než trýznivá realita.
Tak to vždy bylo a tak i bohužel jest.
V duši dále šmejdí oplzlý šotek jménem naivita.
Svým hláskem našeptává: „Vzdej to! To nemůžeš snést!“
„Kdo jiný, než-li já, kdo zažene chmury?“: Opakuje si blázen.
Po souboji prostoduchost mění se v ocelovou kázeň.
Jako majestátní lvi pak hrdě cenili ostré tesáky.
Jejich hněv udeřil mordýře, jež kradli důstojnost.
Svou vůlí přemohli prastaré přízraky,
škrtiče dusící zaživa celičkou společnost.
Šli příkladem a střízlivému pohledu učili.
Kdysi si jich za to všichni velice vážili.
Pak přišla jiná doba a z miláčků se stali psanci,
jejichž zločinem byla pravda vypouštěna z úst.
Kdo je nesnášel, dostal náhle svoji šanci.
Pro bestie skončil dlouhý a nenáviděný půst.
Jako štvanou zvěř je celou zemí hnali.
Vzpurná srdce se ovšem nikdy nevzdávali.
Pro lepší svět zřekli se milosti i lásky.
Povinnost - toť jediné, co drželo je při životě.
Milovaní přátelé sundali si z falše masky
a nechali buřiče napospas nicotě.
Chátra je vláčela krvavou kalvárii.
Pak už se stali pouhou tečkou v historii.
V plytkém hrobě pravda i rozum ulehli
a v nekonečné svobodě práchnivějí.
Nebylo prý třeba rebelů. Tak všichni podlehli.
Lidé o své morální zábrany stále přicházejí.
Jako ptáčci na hrst zrní nechali se zlákat na pozlátka.
Všichni mají strach podívat se na svůj odraz do zrcátka.
Lvíčata, odkaz nekonečné vzpoury,
byla v srdcích moudrých zadušena.
Pro své blaho mění se v hravé kocoury,
soulad v naší zemi, pro ně již nic neznamená.
Na konci všech rozlehlých cest tyčí se jen pustina.
Pro čistou duši nastane již poslední hodina.