(autor: Homér)

Lidstvo, slepá větev přírody

Psát o přírodě, když jsi člověk
to je jak srát do huby dítěti
šoustat Boha, řezat mámu na kusy
zasraná paměť deset tisíc let
nebo, kdy jsi prvně maloval prase na zeď jeskyně
nechce se mi gůglit, ty to chápeš, dávno mrtvej

Psát o přírodě, když jsi člověk
to je snad to největší pokrytectví
od rána do večera, upravenou jí žereš
a pak leda nasrat zpátky do zdroje
ty mraku štěstěny, nula z kanclu jsi

Psát o přírodě, když jsi člověk
hloupé od tebe, jestli jsi schopen lásky

Psát o přírodě a vztazích dohromady, to ti byla sranda
zhulenej žít jak pijavice se vymlouvat
že ti narovinu neřekli, co po tobě vlastně chtěj
zvracíš bodláky z dětství
jenže se z nich stalo galium na gatích u kotníků
říkali nebreč, ser na to, breč a buď svůj
pojď se mnou
jsem totál na začátku

Budu rybář s dýmkou, kterýho nejvíc ze všeho nasere dotaz

www.psanci.cz