(autorka: Umouněnka)
Ptáci za mě štěbetají
pohled na luka nikdy nevyfotíš
tak aby mluvil
sedící na verandě
mlčím
ptáci za mě štěbetají o čemkoli by lidé chtěli
jak se mění za života list
jak jsem dřív chtěla
vlát vlasy pro vodu
směješ se pro pár sojčích pírek
pro chmýří pampelišek
jednou kýchneš
a po čase najednou - nežiješ
čajové oči slídí napůl spící po světě
ústa dávno němá
nikdo mě neslyší i kdybych si po větru v nitkách
rvala vlasy
Josefe,
ty mě asi jako jediný
vidíš a pláčeš
-
snad ještě dýchám pro kyblík rosy
neboj se prosím
ještě mám chvíli času věřit na jasnost
vytřídit šuplíky
přemýšlet až do usnutí
stalo se to z ničeho nic
nechtěla jsem se tolik třást že
najednou nedokážeš spolykat
ani slabý záchvěv snu
jaro se ve mně zapouzdřilo
nemá jak téct - pro všední život
mám příliš suché oči
předstírat sbírání not z hrdel kosů
a cokoli o poezii
je malá matná strana dne
básnířka napadrť to nepřizná
sama uprostřed roje vos
každá by kousla - jen aby sama přežila
na mně si toho ukousneš dost
zkus na dřeň
ráda zapláču
Josefe, řekni
- já se snažila